Tělo jako důkaz

„Když nemůžeš změnit vnější okolnosti, změň ty vnitřní,“ běželo mi v hlavě, zatímco jsem v autě rychle zapínala topení, abych vydýchala dnešní desetiminutovku v lomu. Loni touhle dobou jsem s plaváním pomalu končila. Letos tomu propadám tím víc, čím níž jde truť na venkovním teploměru. A začíná to být docela návykový.

Nejradši bych si nafackovala za všechny ty roky, kdy jsem svý tělo posuzovala podle váhy a centimetru. Kdy jsem se nechodila koupat jen proto, že jsem si připadala tlustá, i když jsem měla padesát kilo a mohla z fleku chodit přehlídky. Jsem šťastná, že mi ty roky týrání nevrátilo. Že dokáže být zdravý, silný, šťastný a funkční. A krásný, to jen tak na okraj J

Miluju ty chvíle, když cítím, že žiju. Kdy je tělo ten největší důkaz. Ať už vyzuju boty na zamrzlý trávě, stojím nahá v dešti nebo se pokouším přejít oheň. Když zjistím, že jsem ještě nezapomněla, jak se dělá kotrmelec nebo hvězda. Když vydržím v jógový Žábě dvě minuty, aniž bych spadla na nos. Když zkouším stát na hlavě. Když se probudím zmrzlá pod stanem a vidím mrazivej východ slunka. Když ujdu dalších pět kilometrů, ačkoli už jich za sebou mám třicet, jen abych spala na nejlepší skalní vyhlídce. Když vyběhnu kopec s batohem na zádech a nepozvracím se. A spousta dalších „když“.

Posledních pár týdnů jsem byla hodně na dně. Došla síla a baterka byla vybitá bez rezervy. Cítila jsem, že se potřebuju znovu nadechnout, odjet, kamkoli to půjde. Značka ihned a že včera bylo pozdě. Normálně utéct. Smířit se s tím, že na sóloživot v Kouzelným domě na konci světa prostě nemám, zapomenout na sliby, který jsem dala živým i neživým, sbalit se a začít někde znovu. Jinak, jak jinak.

Vyšla jsem do lesa, abych ze sebe vybrečela všechnu tu úzkost ze svých minulých životů a všechny otazníky života současnýho. Cítila jsem, že tady už nechci být, že ten tunel je už nějak moc dlouhej a jediný viditelný světlo je vlak v protisměru, kterej mě co nevidět sejme. Věděla jsem, že můj život je film, na kterej se vlastně ani nechci dívat, ale hraju v něm hlavní roli. Protože mi to scénárista v tý hlavě všechno tak nějak přepnul a já se zaboha nemůžu vyhrabat ze sraček, který mají k objektivním problémům asi tak daleko jako moje babička k výběrový kávě.

Sedla jsem si na skálu a zírala do vody. „Skoč,“ slyšela jsem v hlavě. A tak jsem skočila. Poprvé. Bez oblečení, bez příprav a bez obav. V tu chvíli to byla ta jediná možná cesta. Ta, která mi nahodila baterky k tý rezervě. A i když se okolnosti nezměnily, začala jsem odhazovat oblečení a potápím se do ledových lomů, přehrad a řek. Protože jsou to chvíle, kdy žiju. Protože jsou to chvíle, kdy je mi jedno, co bylo, co bude, co si o mně kdo myslí, nebo jak u toho vypadám. Jsou to chvíle, kdy není nic než já, voda a mý tělo i mysl v jediným a dokonale čistým okamžiku absolutní přítomnosti. Jediný, co v tu chvíli vím, že žádnej tunel není nekonečnej a pravděpodobnost vlaku v protisměru je asi taková, jako cesta mojí babičky k výběrovýmu kafi.