List pre rytierov

Dneska to bude jiný. Slíbila jsem jednomu fajn klukovi, že napíšu o tom, „jak poznat, že má moje (rozuměj jeho) holka problém s jídlem“. Chlape, díky. Jak víš, nejsem odborník a co člověk, to příběh sám. Můžu mluvit jen za sebe. Ofiko jsem onemocněla v patnácti. Ale PPP se mnou byla mnohem dřív. Co si pamatuju z tý mlhy?

• Snažila jsem se být dobrá. Nejlepší. Pro okolí, pro ostatní, pro rodiče. Proč? Asi že nebylo zbytí. Přece jsem se narodila, abych byla „někdo“ a „něco“ dokázala. Co jsem dokázala, vidíš sám.
• I když jsem byla dobrá, pořád jsem nebyla DOST dobrá… A chodila po světě s klapkama na očích. Neviděla jsem nic víc než to, jak vypadám a jestli náhodou někdo nevypadá líp než já. No a když náhodou jo…
• Chtěla jsem slyšet, že to není pravda. Že já jsem ta nej… doplň si sám, ale na předních místech bylo „hezká“ a pak „hubená“. Jaj, tak jest. 
• Začala jsem hrotit jídlo. Výmluvy. Diety. Cvičení. Myslím, že hodina dvě denně je fakt dost. Kde jsem na to brala sílu, netuším. 
• Zrcadlo, váha, krejčovskej metr kolem pasu. Nemám páru, kolik času jsem tak strávila. Ale pár let to dá. Hm, co na to říct…
• Když jsem do bulimie padla, jídlo jsem už tak nehrotila (překvapení?).  Naopak jsem jedla mnohem víc než dřív. A) aby si nikdo nevšiml, že vlastně vůbec nejsem „v pořádku“, B) protože to bylo vlastně „super“, sníst, co chci... OK, nebylo to super.

Tady to stopnu. Doufám, že tak daleko tvoje holka není. Každopádně, velkej alarm už v případě, že se moc řeší. Že nemá moc jiných zájmů než cvičení, že se s ní nedá mluvit o ničem jiným než o ní. Že je její břicho (zadek, boky, každá to řešíme jinde…) středem světa. Tohle NENÍ NORMÁLNÍ, sorry. Průser je, když její nálada závisí na tom, jak vypadá. Jasně, každá máme svý dny, kdy jsme na ránu, ale je potřeba rozlišit, jestli to už fakt není „moc“.
Důležitý info: HLAVNĚ JI, PROBOHA, NEPŘEMLOUVEJ, AŤ SE ZMĚNÍ (vyléčí, vyhledá pomoc, přestane zvracet, začne jíst, cokoli se týká právě jí…) To je cesta do pekla pro vás oba.
Tak co máš, sakra, dělat? Hm? Podporovat, chválit. Ať ti věří, že ji v tom nenecháš, i kdyby se dělo cokoli. Jo, je to hustej slib. A porušit ho? To je taky hustý, pro vás pro oba. Vztahy nejsou sranda ani se zdravou holkou, natož s bulimičkou… Amen, držte se a příště zas ...


PS: Mám radost! Sotva jsem Martinovi poslala předchozí (přiznávám, že trochu zpožděnej  ) text, píše mi, že je to dobrý. Že se jeho slečna vzpamatovala, protože jí došlo, že má problém. A prý začala i víc jíst. 
Je moc důležitý mít kolem sebe lidi, před kterýma si fakt nemusíme na nic hrát. Protože když zamlčuješ to, co tě nejvíc trápí, bolí to. Tebe i toho druhýho, kterej netuší, co se děje. Nikdo (rodiče, partner, přátelé… NIKDO) za nás nevyřeší naše problémy, musíme to zvládnout sami, protože ta síla je v nás, stejně jako je ten příběh jen o nás. Je ale taky nesmírně důležitý vědět, že v tom našem soukromým boji existuje někdo, kdo je vedle nás, drží nás za ruku a obejme nás, když už si myslíme, že už to vážně nezvládneme.
Děkuju za všechny statečný chlapy, jako je Martin. Za ty, kteří neřekli: „Sorry, na tohle já nemám,“ ale kteří se sami začali zajímat, jak pomoct, za kým jít, jak se ke svý slečně chovat. Pánové, velikej respekt. Je vás málo. A je jedno, jestli jezdíte ve starý felicii, na bílým koni nebo vlakem, jste rytíři pro vaše (ne)mocný princezny. Za každou z nich díky. 









Komentáře

Oblíbené příspěvky