Útěk, kterej se nekonal

Kdy potřebujeme udělat další krok? A kde je ta hranice mezi změnou a útěkem? Nedávno jsem stála přesně na týhle hraně. Měla jsem sbaleno. Zavřený všechny dveře, sítě rozhozený do všech koutů světa v očekávání, že tam někde chytím zlatou rybku, která mi pomůže splnit jakýkoli přání. A pak jsem ty sítě zase smotala. Došlo mi, že tu zlatou rybku už jsem dávno chytila.

„Vážně potřebuješ další těžkej začátek?“, ptal se mě ten, kterej toho o nových začátcích ví asi ještě mnohem víc než já. To byla asi ta poslední věta. V tu chvíli jsem se konečně nohama dotkla dna pomyslnýho bazénu, od kterýho jsem se mohla odrazit. A věci začaly zase dávat smysl. Děkuju. Nejen za tenhle fernetovej večírek, na kterým jsem se ještě potřebovala sebelítostivě vyřvat, abych mohla zavřít dveře. A abych mohla otevřít jiný. Ty, na který jsem už trochu zapomněla.

Děkuju vám, kteří jste slyšeli to zoufalý volání o pomoc. Kteří jste poslouchali nekonečný litanie o nesmyslnosti života v příhraničním maloměstě. Kteří jste mi ukázali, že tady nejsem sama. Že vůbec nejsem sama. Kteří jste počkali na to, až se zase zvednu a seberu sílu, i když to tentokrát bylo kurva těžký. Kteří jste mi dali kontakty, adresy známých i nabídky práce, kde můžu začít znovu. Každej z vás mi dal jednu zlatou rybku, kterou pouštím zpátky do vody.

Vrátila jsem se k tý holce z Kouzelnýho domu. Ta holka je zase okouzlená krásou příhraničního maloměsta, ledovou vodou v přehradě a západem slunce ve skalách. Ví, že může přijít do hospody, kde se s každým zná, a u krbu vypít nejlepší Bloody Mary. Chce zase tancovat pro sebe i pro ostatní. Mít svoje jógový hodiny, na který přijde pět lidí. Nebo možná nikdo. Dělat kafe, i když je to těžkej průměr. Psát. Potkávat lidi a potkávat sebe. A uvidět zlatou rybku na dně bazénu... Howgh :)