Kouzelnej dům žere lidi

Spadla maska. Ten, kterej se ještě před pár dny tvářil jako mistr světa a tak rád se poslouchal, najednou stojí sám ve svým hněvu a bezmoci. Dotkla se jeho ega. Bezkontaktně. „Moje ne znamená ne,“ řekla mu. „Ženy nikdy neříkají ne. Jejich ne znamená možná a možná ano,“ odpověděl, snažíc se přehnaným sebevědomím dosáhnout až vysoko nad žloutnoucí koruny stromů. „Nevím, na jaký ženy jsi zvyklej. Jak si to pobereš, je už jen tvoje věc,“ řekla mu ta holka, která by mohla být jeho dcera. Ale to vidět nechtěl.

Sedí v posteli s vlčicí u nohou. Přemýšlí, kolik mužů už Kouzelnej dům přijal, sežral a vyplivl zpátky na příjezdovku, odkud přišli. Těch, kteří sem přišli s hlavou plnou pokroucených scénářů, ve kterých ona měla aspoň na chvíli hrát hlavní roli. Ona ale žádný hry nehraje.

Vyprovodila Jana i s jeho smskou: „Stejně tě jednou dostanu.“ Tu nezapomene, i kdyby se tenhle chlap sebevíc tvářil jako dávnej přítel. Zavřela bránu za paranoidním Jiřím. Jeho neohlášený noční návštěvy byly dost děsivý, stejně jako ledový oči, mnohem studenější než voda v řece, kam chodili plavat. Rozloučila se s Markem, co vypadal jako Ježíš, ale lovil úplně jiný ovečky. Nechtěla patřit do jeho stáda. A nechtěla ani Martina, kterej byl tak trochu upír. A teď je tady tenhle Honza. Anebo spíš není.

Dopila zbytek vína. Pozorovala lítost, která jí z břicha pomalu vystoupala do očí. Vypnula autocenzora a začala psát bez ohledu na to, kolik účastníků příběhů tyhle příběhy čte. Chtěla ze sebe vyřvat všechnu bezmoc světa. Tu bezmoc, se kterou Alenka vztekle rozkopala zrcadlo, když zjistila, že svět za ním je všechno, jen ne Říše divů. Že některý věci zkrátka existujou jenom v pohádkách. Třeba přátelství mezi mužem a ženou.

Levej koutek jí ironicky vystřelil, aby prohloubil stávající vrásku. Pravou tvář začíná mít zbrázděnou od smíchu, levou od hořkosti, pomyslela si a vykreslila obě vrásky najednou. Hořkosladce. Víno je dnes nějak silný. Možná jen ona je víc unavená. Půjde spát. Ráno se probudí a nebude jiná. Bude se zase dívat na svět široce otevřenejma očima malý holky, která zve do svýho života všechny, kteří jdou kolem. A zároveň bude mít kolem sebe ty známý kamenný hradby. Protože už nikomu nevěří.