Seš normální ?!

Nejsem. A vsadím boty, který nenosím, že ty taky ne. Když se rozhlídnu kolem sebe na kteroukoli stranu, vidím lidi, kteří jsou nějakým způsobem švihlí. Lidi, kteří, stejně jako já, bojují se svou vnitřní temnotou, přiznaně nebo nepřiznaně. Ti, kteří mají svůj vlastní svět, svý vlastní tunely bez světel a svý vlastní cesty, jak se z těch tunelů dostat.

Seděli jsme v Brixenu. Tak trochu v hospodě a tak trochu ve svým vlastním vyhnanství. A začali jsme mluvit. Já, ta holka, kterou jsem do tý doby viděla dvakrát v životě, a její přítel, kterýho jsem neviděla nikdy. Seděli jsme za branou společenský konverzace. Po první Bloody Mary a toniku s OMG ginem začala ta brána padat. A my mluvili. A byli na jedný lodi.

Ta loď je vlastně taková Noemova archa, která zachraňuje všechny, kteří chtějí přežít a dělají, co se dá. Je na ní úžasná Lenka a její mnohem míň úžasný antidepresiva. Psycholožka Lucie, která mi volá, když se jí hroutí svět s dalším odcházejícím přítelem. Terapeutka Iva. Je jí padesát, je to navenek nejsilnější ženská na světě, ale chodí brečet do sklepa. Martin, kterej se vyhrabal z anorexie. Honza s jeho šovinistickou maskou bezproblémovýho týpka, za kterou je tolik bolesti, kolik je vrásek kolem jeho očí. Kira a její sebedestruktivní vztah ke Zdeňkovi. Zdeněk, její přítel. Jeho ego a jeho hry na alternativní sluníčko, který mu nevěří ani toulavej kocour.

Na tý lodi jsme všichni, ať si to chceš nebo nechceš přiznat. Ať už každýmu na potkání ukazuješ palubní lístek, nebo se krčíš někde v kajutě v podpalubí. „Ne, já sem nepatřím, to je nějakej omyl,“ říkáš, když se tě někdo zeptá. Hej, to je v klidu! Nemusíš chodit do svýho pokoje a vracet se, až budeš normální. Dej si Bloody Mary s prvním člověkem, kterýho potkáš a počkej, až padne ta brána. OMG!