Holky na spaní

Katku znám čtrnáct let. Z toho dvanáct let spolu tak různě chodíme. Nebo jezdíme stopem. Nebo obojí. Tahle holka toho se mnou zažila moc, přičemž noční výšlap na Ještěd je možná ta největší pohoda. Stoply jsme ruský mafiány, který nám chtěli platit za společnost, minibus plnej dělníků i partu totálně sjetých týpků. Spaly jsme u kouzelný babičky v zahradě plný růží, dámy, co nám uvařila špagety s kečupem a dala na cestu pepřovej sprej nebo u kluka, kterej nás pak pozval na vodu a my jely, i když to byl tehdy spíš rum. Staly se z nás „holky na spaní“.

Tohle je Jára. Vyfotila jsem ho v Opavě v roce 2004 starou prakticou. Protože byl hezkej. Stoply jsme ho o tři roky později v Českým ráji. A byl pořád hezkej.

Není moc lidí, kteří by mě viděli častěji hladovou, přežranou, vyčerpanou, zmoklou, zmrzlou nebo totálně propocenou, škrábat se v plný polní do nějakýho kopce. S kým jsem snědla víc smažáků, česneček a vypila víc kofol a hodně hnusnýho kafe. Komu bych průběžně dvanáct let vyprávěla o každičkým chlapovi, kterej se mi vepsal do příběhu, zatímco naše nohy ukrajovaly další a další kilometry z cest. Netuším, kolik těch kilometrů na našich cestách zatím mohlo být. Ta nejdelší jich měla čtyři sta.

Tři roky jsme se potkávaly, abychom došly z Prahy do Opavy. Pěšky. S batohem. Zjistily jsme, že čím jsme starší, tím větší to je punk a máme to tak nějak na háku, i když jsme možná jediný holky třicet plus, který chodí po cestách odnikud nikam. Dávno jsme přestaly řešit, kde budeme spát. Občas byla v červnu větší zima než v listopadu, někdy jsme utíkaly před noční bouřkou, jindy nás před lijákem zachránil turistickej rozcestník…

Někdy to bolí, ale víš, že musíš jít. A to na tom miluju asi nejvíc... Protože cíl je cesta.cesta je cíl. 

Tahle poslední etapa byla hustá. Někde chyběla značka, jinde po kalamitě celej les. Nebo most. Cesta… Ale zase byl wellness. V jedný vesničce v podhůří Jeseníků jsme si večer daly bazén. A v sauně si mezi řečí domluvily nocleh. „Máme tady volnou chatu, můžete jet s náma,“ nabízela nám babička se dvěma dětma. „Nebo nikam nejezděte, já mám velkej dům,“ přidal se týpek vedle.

„Ženo, už všechny známe a všichni znají nás,“ hlásím Katce, než si stihne usušit vlasy. Klukovi zaplatíme večeři v místní hospodě, kde už na nás čeká zbytek osazenstva sauny a dalších deset lidí. Nechápeme, proč je najednou na stole bohemka a připadáme si jak celebrity na tiskovce. „Holky, my vás vyfotíme do místního zpravodaje,“ směje se knihovnice Adriana. Toliko naše dvě hodiny slávy. Plus zajímavý zjištění, že je to snad poprvý v životě, co nás někdo viděl nahý a pak nás pozval domů. Většinou to bývá naopak, že jo …

Druhou noc už byla trochu zima. Ale stopro ne větší než v červnu 2015, kdy jsme neměly fernet k snídani... 

(Nejen tahle) cesta je pro mě taková zmenšenina celýho života. Sračky a diamanty zároveň. Ráno se vzbudíš na hotelu, posnídáš lanýžovej dort a zapiješ ho šampaňským, abys pak nahodila krosnu a zjistila, že už nemáš ani na vlak. Je to jízda, která mě možná nikdy nepřestane bavit. Mám vedle sebe člověka, se kterým můžu vymýšlet ptákoviny, jako by mi bylo dvacet. Časem možná vyměníme zatím nepoužívaný trekový hole za francouzský a přestanem řešit krémy na vrásky, protože to už nebude mít cenu. Ale budeme vědět, že "co nám Duch výletu navařil, to si zase sníme, i když nám to někdy nebude chutnat". A to platí skoro na cokoli. Tož díky a příště zas!