Potkal Malýho prince

Tenhle příběh není můj. Vyprávěl mi ho před pár hodinama Petr. To je člověk, se kterým se už hezkých pár měsíců potkávám u Michala a Zorky v obýváku. Většinou jíme nějaký chlebíčky a povídáme si. O Bohu. A tenhle Petr, kterej má neuvěřitelnej dar řeči, má taky neuvěřitelnej pohled na svět kolem nás.  Tak trochu dětskej a tak trochu vědeckej, což je krutá kombinace, pokud spěcháte domů a nechce se vám přestat poslouchat.

„…Nedávno jsem jel do Jeseníků. Pracujeme tam na jednom velkým projektu. Stál jsem na mostě a zrovna něco důležitě vykládal kamarádovi, kterej je zároveň ředitelem naší firmy. Ukazoval jsem mu nákresy, řešili jsme, kudy povedou nějaký trubky za hodně peněz. Vtom k nám přišel malej kluk. Blonďák. Nikdo z nás si ho nevšiml, nevíme, kde se tam vzal. A zatímco si tak řešíme, on na nás vyhrknul: „Viděli jste tu veverku?“ Vůbec jsem ho nevnímal, ale abych ho nějak uklidnil, řekl jsem něco jako „jasně, veverka“. Kolega totéž. Ani se na něj nepodíval. A dál řešíme ty plány. Přichází k nám projektant. Kluk se znovu ptá: „Viděl jste támhle tu veverku?“ „Veverka, hm,“ přitaká.  

Večer jsem se vrátil na hotel, dočetl jsem pár stránek Malýho prince, kterýho jsem si vzal na služebku s sebou, a šel jsem spát. Ráno jsem se na tu knížku podíval znovu. Ona vlastně skončí tak nějak neurčitě, že jo. A já jsem z toho najednou měl takovej zvláštní pocit. Tak jsem si těch pár posledních stránek přečetl znovu. Zeptal jsem se kolegy: „Ty, hele, kam vlastně včera odešel ten kluk z toho mostu?“ „Já vůbec nevím,“ říká on. A já vlastně taky vůbec nevím. Kdybych tam byl sám, myslel bych si, že se mi to zdálo. Takhle jsem měl ale dva svědky. On totiž ten malej princ taky někam zmizel a my nevíme, kam. Vrátil se na svou planetu. A já jsem ho v těch Jeseníkách potkal. Na malinkou chvíli jsem zažil zázrak a vůbec jsem si ho nevšimnul. Došlo mi to až mnohem později. To se mi tak stává, že mi věci docházejí zpětně. Přišlo mi, že jsem si ten zázrak nechal proklouznout mezi prsty, protože jsem byl nepřítomnej. Protože jsem byl moc dospělej a moc důležitej, abych mu věnoval pozornost…“

Někdy zažijeme zázrak a připadá nám to jako samozřejmost. A dojde nám to, až když je pozdě. Třeba takovej Passenger na podobný konto složil hitovku Let her go. Během krátký doby tím textem oslovil miliony lidí, kteří by si asi nejradši nafackovali, jen aby mohli o nějakou tu chvilku vrátit čas. Někdy jsme prostě příliš důležití a příliš dospělí, než abychom řešili zdánlivý drobnosti, který nás každodenně potkávají. Jenže právě tyhle drobnosti a způsob, jakým se na ně díváme, tvoří náš svět i nás samotný. Často čekáme na „velký věci“. Na to, až budeme „někdo“. Až budeme o pět kilo štíhlejší. Až budeme líp mluvit anglicky. Až budeme mít kariéru. Až budeme mít dokonalýho partnera. A mezi těma všema „Až“ se prochází malej kluk, kterej nám ukazuje veverku na stromě…