Milá paní D...

Je to sotva pár týdnů, co se rok zase rozlomil a temná strana se s rovnodenností zahlásila o svou rovnoprávnost. A najednou jako když zhasneš. Cítíš, jak přichází to, čemu ses úspěšně snažila vyhýbat půl roku. Nejsou to dny D. Víš, že to můžou být týdny i měsíce. Denně s ní hraješ ruskou ruletu a čekáš, kdy tě sejme. Slovo „jestli“ tady neexistuje. Víš, že přijde. Jen nevíš, na jak dlouho.  

Jak venku ubývá světla, ubývá i světla ve mně. Stahuju se do sebe a cítím, jak mě zakrývá deka bezmoci a apatie, na kterou nezabírá víno, čokoláda ani smutnej pohled psice, která tuší, co se děje. Dny, kdy jsem děkovala za každý nový ráno s výhledem do korun stromů, jsou najednou zabarvený došeda. Bosý nohy na terase při první cigaretě zebou a do řeky, ve který jsem plavala ještě před pěti dny, už mě nenalákají ani Jirkovy široký ramena. 

Poprvý se ozvala před pár dny. Seděla jsem na schodech v Lucerně, vdechovala směs nikotinu a velkoměsta a najednou jsem měla naprosto jasnej pocit, že jsem si ten život úplně posrala. Místo toho, abych dělala kariéru nebo děti, zakopala jsem se ve třicetitisícový vesnici, kde při noční procházce přes deštivý náměstí potkám jedinýho člověka. Svýho šéfa. Místo toho, abych ve stylových hadrech jako dřív vymetala kavárny a bary a flirtovala s dalším mužem svýho života, přemýšlím, kde seženu na jaře dvě ovce. A jestli je vlčice těhotná. Jako bych byla jediným vězněm ve svým vlastním kriminále. Místo živýho života ve mně byla jen marnost.

Všechno to krásný, čím jsem se v poslední době stávala a do čeho jsem ještě ve dnech zářivýho září vrůstala, je zahalený mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Ale není to večerníček s papírovou čepicí. Je to úplně jiná pohádka na noc, která je buď protkaná nespavostí, nebo má dvacet hodin korunovaných únavou po probuzení. Paní D mluví různými hlasy, s různým přízvukem. Zná tisíc způsobů, jak mi podrazit nohy, abych co nejrychleji zapomněla. Na to, že se vlastně nic neděje. Že to není třetí světová, jen deprese. Že je ten most sice blízko, ale že jsem dost líná na to, abych na něj vylezla. A že se bojím výšek. 

Na jaře se rok láme jako chleba do světla a my s ním. Teď je to naopak. Někdo to zvládá líp. Já jsem ten druhej případ. Nevím, co mám od nadcházejících měsíců čekat. Věřím, že rezervoár štěstí, kterej jsem si během slunečnýho období načerpala, je dostatečně velkej, aby vydržel všechny krizovky, během kterých budu sama sobě namlouvat, že je něco hodně blbě. Abych vydržela nespálit mosty jen proto, že chci utéct sama před sebou a před tou, která se v tý mojí chvílema dost vratký lodičce dere ke kormidlu. 

Nevím, jak zvládnu dny, ve kterých pohled z okna a pohled do zrcadla budou někdy stejně šedý a ubrečený. Dny, kdy budu ležet zachumlaná v dece bez možnosti se pohnout, kdy nebudu chtít s nikým mluvit a zároveň si zoufale přát společnost. Dny, který možná vyhodím z okna, protože nebudu mít sílu je prožít líp. 

I tak ale… Milá paní D, rač dál, jsem ready. Už jsi mi toho za ty roky ukázala dost o sobě i o mně samotný. Tahle podzimně/zimní etapa je aspoň fér v tom, že se s ní počítá. Nějak to spolu přežijem. Jako vždycky…