Dej si pozor, co si přeješ ...
… mohlo by se ti to splnit. Radám, jak si správně přát, se v
poslední době věnuje spousta samozvaných odborníků. Příručky na co
nejefektivnější vesmírný objednávky najdeš v každým větším knihkupectví a
kdejaká ezožena ti se spikleneckým mrknutím oka vysype z batikovanýho
rukávu správný přací desatero. Jedním z nejzákladnějších přikázání
tohohle e-shopu je prý co největší konkrétnost tvýho požadavku. Jinak to
totiž může mít jistý mouchy.
Protože jsem se příručkama nikdy moc neřídila, pojala jsem ten svůj wishlist tak nějak blbě. Když nechám stranou třeba splněný přání „chci chodit bosky po lese“, díky kterýmu jsem se dost rychle a dost nečekaně ocitla na tomhle oranžovým gauči, ze kterýho hlásám do virtuálního světa svý pseudomoudra, měla jsem si správně přát třeba chlapa.
„Chci se zamilovat!“ Sotva jsem před nějakým časem dořekla tuhle větu, podívala jsem se do těch nejvíc nejmodřejších očí úplně cizího kluka. Přesně toho, kterej následující roky tráví střídavě na třech kontinentech. Přání se splnilo, o tom žádná. Smůla je, že tenhle chlap měl tak trochu jinej seznam.
„Chci s někým bydlet!“ To bylo přání za všechny prachy. O dva měsíce později, sotva On zase nastoupil do letadla, jsem totiž opravdu bydlela. S někým jiným. V jiným městě. Na chvíli. To, že u tohohle požadavku jsem měla být sakramentsky konkrétnější, vůbec netřeba dodávat.
Na jaře jsem vyslala požadavek na design. „Chci dvoumetrovýho indiána!“ (v seznamu také jako „Chci chlapa, co bude vypadat jako Ježíš“) Tak to by bylo. Ohnivá voda ale zabila nejednoho a to, že někdo fakt vypadá jako pan Nazaretský, nezaručuje, že je svatej. I když mu prý občas loupne v kříži.
Nakonec jsem už trochu rezignovala. „Chci chlapa, co bude dobrej... v zahradě!“ Objevil se brzo. Krásnej. Chytrej. Zahradní architekt. A já div nemlátím hlavou do zdi, abych z ní vykřesala aspoň nějakou jiskru. To je totiž to „jediný“, co tomuhle mladíkovi chybí k dokonalosti.
Tož tak. Vesmíre, díky, jsi fakt kámoš. Poruchy zřejmě nebyly na Tvým přijímači. A pokud čteš tyto řádky, prosila bych ze všech těch pokusů o jednu bestofku. Bez kompromisů. Spěchat zas tak moc nemusíš, než kliknu na „odeslat“, radši si pro jistotu třikrát zkontroluju všechny údaje včetně doručovací adresy. A zeptám se sama sebe, jestli vlastně mám na zaplacení. On ten vesmírnej e-shop totiž někdy vyjde dost draho.
Protože jsem se příručkama nikdy moc neřídila, pojala jsem ten svůj wishlist tak nějak blbě. Když nechám stranou třeba splněný přání „chci chodit bosky po lese“, díky kterýmu jsem se dost rychle a dost nečekaně ocitla na tomhle oranžovým gauči, ze kterýho hlásám do virtuálního světa svý pseudomoudra, měla jsem si správně přát třeba chlapa.
„Chci se zamilovat!“ Sotva jsem před nějakým časem dořekla tuhle větu, podívala jsem se do těch nejvíc nejmodřejších očí úplně cizího kluka. Přesně toho, kterej následující roky tráví střídavě na třech kontinentech. Přání se splnilo, o tom žádná. Smůla je, že tenhle chlap měl tak trochu jinej seznam.
„Chci s někým bydlet!“ To bylo přání za všechny prachy. O dva měsíce později, sotva On zase nastoupil do letadla, jsem totiž opravdu bydlela. S někým jiným. V jiným městě. Na chvíli. To, že u tohohle požadavku jsem měla být sakramentsky konkrétnější, vůbec netřeba dodávat.
Na jaře jsem vyslala požadavek na design. „Chci dvoumetrovýho indiána!“ (v seznamu také jako „Chci chlapa, co bude vypadat jako Ježíš“) Tak to by bylo. Ohnivá voda ale zabila nejednoho a to, že někdo fakt vypadá jako pan Nazaretský, nezaručuje, že je svatej. I když mu prý občas loupne v kříži.
Nakonec jsem už trochu rezignovala. „Chci chlapa, co bude dobrej... v zahradě!“ Objevil se brzo. Krásnej. Chytrej. Zahradní architekt. A já div nemlátím hlavou do zdi, abych z ní vykřesala aspoň nějakou jiskru. To je totiž to „jediný“, co tomuhle mladíkovi chybí k dokonalosti.
Tož tak. Vesmíre, díky, jsi fakt kámoš. Poruchy zřejmě nebyly na Tvým přijímači. A pokud čteš tyto řádky, prosila bych ze všech těch pokusů o jednu bestofku. Bez kompromisů. Spěchat zas tak moc nemusíš, než kliknu na „odeslat“, radši si pro jistotu třikrát zkontroluju všechny údaje včetně doručovací adresy. A zeptám se sama sebe, jestli vlastně mám na zaplacení. On ten vesmírnej e-shop totiž někdy vyjde dost draho.
:-) já se zatím držím při zemi, zatraceně nízko. Většinou si přeju, aby byl před domem volný parkplatz a nemuseli jsme ty tašky táhnout do toho v tom okamžiku zpropadeně neromantickýho kopce... A většinou to vyjde! Pár naivních pokusů, že jako aby ten MŮJ tiket byl TEN pravej, skončilo zmuchláno spolu s tiketem v koši. Ani recyklovat si to nezasloužilo...
OdpovědětVymazat