Volant je punk

Jestli řídíte od osmnácti, tak to dneska ani nečtěte, bude to pro vás nuda, ale já si na tom poslední dobou dost ujíždím. Totiž na svým prvním autě. Ne na firemním, ne na přítelově, ale prostě na svým. Na tom autě, ve kterým mě na silnici potkat prostě nechcete a já nechci potkat vás. Ale až se budeme míjet na úzký cestě, slibuju, že už nezavřu oči a nebudu čekat, jak to dopadne.

Už je to asi dávno promlčený, ale přesně takhle jsem začínala jezdit hned poté, co jsem se u závěrečných zkoušek skoro pohádala s komisařem. „A Vy si myslíte, že Vám ten řidičák za tuhle jízdu dáme?“ ptal se mě tehdy uniformista. Asi jsem nepochopila, že to je otázka řečnická, tak jsem naštvaně práskla dveřma stříbrný Corsy s tím, že mi je to jedno. Za to, že jsem papíry dostala, vděčím nejspíš minisukni.

Dlouho jsem si myslela, že mi v mozku chybí nějaká řídící jednotka. To jsou ty chvíle, kdy potkávám na mostě kamion a prostě ty oči zavřu. Nebo si v noci zapomenu rozsvítit a celou cestu mžourám, dokud si neuvědomím, že jedu v protisměru. Předpokládám, že tyhle Jízdy Richard Krajčo na mysli neměl, když ten song psal… O parkování na milimetry s tím, že to „nějak vyjde“ ani nemluvím.

Na řidičák jsem pak radši trochu zapomněla a za volant sedla až po letech. To už jsem pracovala v novinách i televizi, ale pořád to nebyla žádná hitparáda. Kombinace firemního auta, dálnice a nízkýho pudu sebezáchovy asi kolikrát nebyla úplně košer, ale dost mě to bavilo. Tou dobou jsem se začala cpát za všechny možný volanty a dodneška ty chlapy nechápu, že mě pustili ke svým miláčkům.

Michalův úžasnej džíp, se kterým jsem lítala na sněhu a přišlo mi to strašně sexy. Lubošovo Mondeo, se kterým jsem sama střílela tři sta kiláků na jeden zátah, jen abych mohla být s ním, a který jsme měli jedno léto jako železnej stan. Martin mi půjčil kamion a já byla královna parkoviště přesně do chvíle, než jsem zjistila, že tu krávu prostě jen tak lehce nezastavím a kabina druhýho tiráku je sakra blízko. Později jsem se s jedním krásným dredařem vybourala a bylo mi jasný, že už nikdy řídit nebudu.

To, že si kupuju auto, mě samotnou překvapilo a vlastně překvapuje pořád. Je starý, menší, zatím netuším, kde se otvírá kapota ani jak se mění pneumatiky. Bezpečně vím, že je modrý, uveze mě, vlčici, dvě kamarádky a jeden velkej nákup. Před první kratinkou sólojízdou jsem byla strachy zpocená jako čuně. To, co po příjezdu domů smrdělo mnohem víc, byly zadní kola. Deset kiláků na ruční brzdu.

Ale už si zvykám a znovu-objevuju pocit královny parkoviště, i když se někdy nenatáhnu z okýnka k automatu a s lístkem mi pomáhá chlápek z technických služeb. I když někdy zoufale gestikuluju na protijedoucí auto, ať mi teda laskavě uhne, protože já z toho kopce fakt couvat nebudu. Neumím parkovat a na prázdným parkovišti vždycky zaberu dvě místa. Radši ujedu o pět kilometrů víc, než bych odbočila doleva.

Asi nejhorší na tom všem je, že mě to baví. Za poslední týden jsem ujela víc než za poslední čtyři roky. Abych se nebála, zpívám si. Nejčastěji Jízdu v protisměru. A když si někdy nejsem úplně jistá, že se vyhneme, zpomalím a malinko přivřu oči…