"Měla bych" ... ?
Jedenáctej den si říkám, že už bych zase měla něco napsat. A jedenáctej den se mi to „měla bych“ vysmívá jako ozvěna, když zařveš do propasti. Stalo se to, před čím mě varoval Petr, když jsem mu začala posílat odkazy na tenhle virtuální deník. „Já bych se bál, že bych pak začal psát jinak, kdybych věděl, že mě čtou lidi. Proto si píšu jen sám pro sebe.“
Ego je potvora zrádná. Lajky a sdílení příspěvků mu dělají nesmírně dobře, přestože v reálným světě zase tak moc neznamenají. Spíš naopak. Nějaký osobní zápisky jedný tak trochu praštěný holky jsou mu ukradený. A to, jestli se na blogu objeví nebo neobjeví text, nebude nikoho zajímat ani dneska, natož zítra. A přece mě to „měla bych“ v posledních dnech provází, kamkoli se pohnu.
Napsat o životních zrcadlech, který bych radši neviděla? Nebo o tom, že je někdy lepší mlčet, když nemám co říct? Jak se nenechat semlít negativníma lidma? Nebo konečně sepsat ten text, jak je to úžasný, když je ti přes třicet – přestože poslední dobou mi to zas tak úžasný nepřipadá?
Když jsem začala psát, texty ke mně chodily samy. Třeba ve sprše. Najednou, jakoby se v hlavě něco rozsvítilo a ty slova mi byly diktovaný. Pak jsem začala počítat lajky a tyhle dveře se zavřely. Sama sobě se směju. Když něco děláš kvůli lidem, kvůli bezvýznamnýmu obdivu svýho okolí, nemá to s kreativitou vůbec nic společnýho. Začala jsem psát proto, že psaní miluju. A v těchto chvílích psaní milovalo i mě. Jakmile jsem ale po psaní začala něco nesmyslně požadovat a místo lásky a vděčnosti za to, že píšu, zapojovala ego, nešlo to. Prostě bych nenapsala ani řádku, i kdybych během tří dnů skočila padákem, přešla žhavý uhlí a vylezla na Mont Blanc.
Ono totiž žádný „měla bych“ a žádná autocenzura „kvůli lidem“ nemá s radostí nic společnýho. A netýká se to jen psaní. Jakmile ze života zmizí srdce a zbyde jen těšení se na další lajky, obdiv a plácání po zádech, zbyde těžkopádnej paskvil, kdy člověk neuměle karikuje sám sebe. V těchto chvílích je pak asi lepší dělat něco jinýho, kam ta lehkost a radost přichází přirozeně, bez ohledu na to, kolik lidí tě zrovna (ne)sleduje. Někdy prostě radši autenticky vyházím celej šatník a počkám, až ty slova lehce přitančí samy, než abych v hlavě poslouchala jakýkoli „měla bych“.
Jen s tímhle přístupem mi totiž lajknete další text :)
Ego je potvora zrádná. Lajky a sdílení příspěvků mu dělají nesmírně dobře, přestože v reálným světě zase tak moc neznamenají. Spíš naopak. Nějaký osobní zápisky jedný tak trochu praštěný holky jsou mu ukradený. A to, jestli se na blogu objeví nebo neobjeví text, nebude nikoho zajímat ani dneska, natož zítra. A přece mě to „měla bych“ v posledních dnech provází, kamkoli se pohnu.
Napsat o životních zrcadlech, který bych radši neviděla? Nebo o tom, že je někdy lepší mlčet, když nemám co říct? Jak se nenechat semlít negativníma lidma? Nebo konečně sepsat ten text, jak je to úžasný, když je ti přes třicet – přestože poslední dobou mi to zas tak úžasný nepřipadá?
Když jsem začala psát, texty ke mně chodily samy. Třeba ve sprše. Najednou, jakoby se v hlavě něco rozsvítilo a ty slova mi byly diktovaný. Pak jsem začala počítat lajky a tyhle dveře se zavřely. Sama sobě se směju. Když něco děláš kvůli lidem, kvůli bezvýznamnýmu obdivu svýho okolí, nemá to s kreativitou vůbec nic společnýho. Začala jsem psát proto, že psaní miluju. A v těchto chvílích psaní milovalo i mě. Jakmile jsem ale po psaní začala něco nesmyslně požadovat a místo lásky a vděčnosti za to, že píšu, zapojovala ego, nešlo to. Prostě bych nenapsala ani řádku, i kdybych během tří dnů skočila padákem, přešla žhavý uhlí a vylezla na Mont Blanc.
Ono totiž žádný „měla bych“ a žádná autocenzura „kvůli lidem“ nemá s radostí nic společnýho. A netýká se to jen psaní. Jakmile ze života zmizí srdce a zbyde jen těšení se na další lajky, obdiv a plácání po zádech, zbyde těžkopádnej paskvil, kdy člověk neuměle karikuje sám sebe. V těchto chvílích je pak asi lepší dělat něco jinýho, kam ta lehkost a radost přichází přirozeně, bez ohledu na to, kolik lidí tě zrovna (ne)sleduje. Někdy prostě radši autenticky vyházím celej šatník a počkám, až ty slova lehce přitančí samy, než abych v hlavě poslouchala jakýkoli „měla bych“.
Jen s tímhle přístupem mi totiž lajknete další text :)
Komentáře
Okomentovat