Dámská jízda

Od té doby, co bydlím na samotě u řeky, je můj život tak trochu dámská jízda. Chraň Bůh, že by z něj zmizeli chlapi. Tatáž bytost ale zaplať za to, že můžu trávit víc času s holkama, dámama, ženskýma. Ono totiž to naše „ženství“ není taková samozřejmost.

Narodila jsem se jako princezna, která se ve školce oblíkala do růžových šatů a věřila, že jednou k ní přijede princ na bílým koni (na základce se tohle přání změnilo na modrý kolo Pavla z vedlejší vesnice). A pak to v týhle pohádkový říši začalo jít pěkně z kopce a z princezny se začal pomalu ale jistě stávat princ. A hoďte kamenem, dámy, ze které se někdy nestal.

To už jsme v těch chvílích naší ultra samostatnosti, kdy si myslíme, že musíme zvládnout úplně všechno. Uhnat chlapa, podporovat ho, vydělávat peníze, když on zrovna nemá práci. Do toho dělat kariéru, každou chvíli vědět, co se svým životem. Být oporou pro všechny kolem sebe, pro partnera v první řadě. A ve skrytu duše pořád čekat na někoho, o koho se můžeme opřít my. Chceme být princezny, ale hrajeme úplně jiný role. A pak se divíme, že k nám přicházejí ti, kteří ty role hrají taky.

Miluju Davida Deidu. Tenhle zprofanovanej seberozvojovej Američan popisuje ve svým Intimním splynutí přesně to, co se s náma děje. Sice se narodíme jako holky, ale s každou další životní lekcí začneme naši přirozeně ženskou energii překrývat. Nejčastěji ze strachu, že by nám někdo mohl ublížit. Jenže chlapi to často mají úplně stejně, narodí se s převažující mužskou energií, ale ty „silný“ ženský kolem nich jim vůbec nedovolí, aby se v nich tyhle vlastnosti projevily.

Vážím si všech úžasných žen kolem sebe, které pochopily, že masky a falešné tváře jsou zbytečné. Jedna z nich má ženskosti na rozdávání, i když běhá třikrát ročně Spartan Race. Jiná se klidně vydá na výšlap v lodičkách. Ano, přiznávám, že tohle je trochu extrém, ale tahle dáma taková prostě je.

Další se staly ženskými se svými dětmi. Jiné díky mužům, kteří jim dovolili v jejich ženskosti prostě jenom být. Jiné k téhle přirozenosti dovedly všechny ztráty a veškerá bolest. Když totiž postavíme svůj domek na písku přetvářky, byť nevědomé, jednoho dne ten domek prostě spadne. A často zasype ty, kteří zůstali vevnitř.

Vážím si všech, který pochopily, že „být ženou“ neznamená nosit růžový nehty a neumět zaparkovat. Kdejaká silikonová slečna je totiž často mnohem drsnější chlap než její partner, kterej vedle ní v obtaženým tričku usrkává oříškový latté.

Vážím si i všech žen, které se ještě pořád hledají a radši by řídily zeměkouli, než by se beze strachu podívaly do svého srdce. I všech mužů, kteří někdy prostě to čistý esenciální ženství nezvládají. Všem nám držím pěsti při hledání našich pravých tváří a sílu ustát to, až je najdeme…. A holkám všechno nejlepší k svátku….