S ex

„Myslíš si, že chlap a ženská můžou bejt přátelé?“  Tuhle otázku jsem řešila s různými muži už několikrát, většinou mezi třetím a čtvrtým pivem nebo při druhý lahvi vína. To je ten zlomovej moment, kdy už se na sebe usmíváš v zrcadle na záchodě a přesvědčuješ sama sebe, že ti to dneska fakt sluší. A taky je to často ta poslední otázka, kterou s tím chlapem řešíš, než se vedle něj probudíš. Nebo než zdrhneš, když se na tebe cestou domů pokusí vrhnout. Protože chlap a ženská přátelé bejt nemůžou a hotovo. Aspoň ne do sexu.

Příroda nás na nějaký nezištný kamarádíčkování prostě nevybavila a to „něco“ navíc, co mezi těma dvěma je, není nezištný ani náhodou, i když si to ani jeden z nich třeba nechce připustit. Je to to samý „něco“, co tam může lítat jen na jedný straně, zatímco strana druhá je ledově klidná a ještě si libuje, jakýho má fajn kamaráda. A netuší (nebo nechce tušit), že zatímco ona tomu kamarádovi brečí na rameni, on by ji nejradši viděl úplně jinde.

Prostě si vybíráme lidi, se kterýma je nám dobře a ta vzájemná chemie tam fungovat musí, ať se nám to líbí nebo ne. A dokud si tuhle chemii nevyřešíme, nikdy nebudeme mít kamaráda nebo kamarádku. A když si ji dřív nebo později „vyřešíme“, hrozí, že toho člověka už neuvidíme vůbec. Drsný, ale pravdivý.

Jsem moc ráda, že mám jednoho chlapa, kterýmu na tom rameni můžu brečet až do aleluja, aniž bych měla ráno morální kocovinu. Znám ho deset let a před nějakými pěti lety jsme celkem na vážno plánovali svatbu a čistej život pod Pálavou. O pár let později mě bleskově stěhuje, když se zase nevdávám. 

Je to jedinej člověk, se kterým je to prostě vyřešený.  Jsem si vědoma toho, že je to obrovskej dar. Neublížili jsme si, jen jsme spolu prostě nemohli být. Ani jeden není do toho druhýho zamilovanej, nežárlíme na sebe, neporovnáme se s našima současnýma partnerama, ale jdeme vedle sebe na svých cestách a jsme si pořád na dohled. A když na to přijde, vypijeme spolu ty dvě flašky vína, pustíme si starý Visáče, stáhneme na střeše půl krabky a usneme.

Tenhle text píšu 29. února. Myslím, že pravděpodobnost takovýho přátelství je mnohem nižší než 1:4. Příteli, díky Ti za těch neuvěřitelných deset let. Není to samozřejmost a každej druhej by mě za tu dobu už zabil. Chlap a ženská můžou bejt přátelé. Jen musí umět překročit tu čáru a pak se za ni zase bez ztráty kytičky vrátit…