Quo vadis...?

Je mi sedmnáct a Radim vypadá jako Ben Affleck. Z malýho Znojma zrovna začal jezdit na ekonomku do velký Prahy. „A co chceš teda v životě dělat ty?“ „Já chci být šťastná,“ řekla jsem mu tenkrát. „I kdyby to znamenalo, že budu v Paříži na chodníku malovat obrázky,“ dodala jsem ještě. Myslím, že další víkend už jsme se neviděli.

Je mi dvaadvacet. František za mnou přijíždí do Polska, kde se za peníze z Evropský unie půl roku učím pít vodku. „A to ti stačí? Představ si, že bysme se vzali. Přijdu domů a zeptám se tě, cos dělala celej den. Ty mi řekneš, žes malovala trička. A já za ten den vydělám tolik peněz, že si koupíš celej kamion batikovaných triček.“ František byl Radimův spolužák. Nevzali jsme se a ten kamion triček asi dostala jeho dcera.

Je mi třicet. Honza je můj bývalej kolega novinář. Já dělám kafe. „A co chceš dělat za deset let? Okamžitě se vzpamatuj a dělej něco pořádnýho!“ Přiznám se, že jsem se trochu vyděsila a opravdu se chvíli snažila do zpravodajství vrátit. Na chvíli, která trvala jeden vystresovanej rok, jsem se zase chtěla stát „někým“. Tohle přání odešlo i s tímhle bývalým budoucím manželem.

Možná trochu závidím lidem, kteří celej život tuší, čím a „kým“ by chtěli být. Těm, kteří studovali, aby se „někam dostali“, aby udělali vysněnou kariéru. Nebo těm, kteří se hned po škole vzali a mají děti, protože takhle se to prostě dělá. Svým způsobem obdivuju všechny, kteří zůstávají na jednom místě. V jednom vztahu, v jedný práci, v jednom městě. Všechny, kteří asi vědí, co je smysl jejich života. Kteří vědí, kým jsou, kam jdou a proč tam jdou. Protože já tohle prostě nevím a napsat tuhle jógovou seminárku tak, aby dávala smysl, je pro mě těžší než stopovat na španělský dálnici.

Je mi dvaatřicet a někdy tu cestu prostě nevidím. Někdy je zasypaná kartama, ze kterých jsem vystavěla celý sídliště a ony se teď válejí všude kolem. Někdy mi přijde, že jdu v kruhu a ptám se na cestu lidí, kteří jsou sami ztracený, místo abych se líp rozhlídla.

Ta sedmnáctiletá malá čarodějka měla tehdy pravdu. Věděla, proč je tady. Když moje učitelka jógy přijela poprvé do Indie, na ášramu jejího gurua visela cedule „Vstup jen pro ty, kteří už jsou šťastní“. Je v tom velká moudrost. Štěstí ti nepřinese ani jóga, ani kariéra, ani vztah. Nejdřív musíš být šťastnej sám v sobě.

Mám tady poznávat sama sebe a pokračovat v cestě, i když ji někdy nevidím. Přeskakovat klacky, který jsem si sama naházela pod nohy. Učit se milovat sebe a svět, ve kterým žiju. Děkovat za každej den, kdy tady ještě můžu být. A radši moc neplánovat, protože zítřek mi nikdo neslíbil. A jestli se po tý cestě „někým“ stanu, už není tak podstatný.

Smysl života je pro mě v každým kafi, který někomu chutná. V každým článku, který někoho potěší, rozesmutní, dojme nebo donutí přemýšlet. V každým pohledu očí, který si vyměním s cizím člověkem na eskalátoru v metru. A v každý facce, který dostane moje ego. Jen díky těm fackám se totiž můžu vrátit na tu správnou cestu.