O ničem

Už třetí měsíc jsem ve stavu, který neznám. Nic se neděje, z mýho života zmizely dramata. Nikam nemusím, nic neplánuju. Zmizel všudypřítomnej pocit nejistý budoucnosti. Ztratily se  všechny mý minulý životy. Horský dráze emocí snad poprvé po jedenatřiceti letech vypnuli proud. Nesnažím se to pochopit, ale děkuju za to, že to můžu žít.

Před časem jsem se setkala s termínem „živé nic“, který používá třeba ostravská léčitelka Iva Radulayová. Na Oshových tarotech je to úplně černá karta. Kdykoli mi padla v nějakým výkladu, říkala jsem si, jak je to strašný, tragický a beznadějný. Prostě… nic.

Jenže ono je v tomhle „Nic“ vlastně úplně všechno. Když se najednou ocitneš vytržená ze světa, kterej sis nějakým způsobem budovala, když přestaneš hrát role, který se od tebe čekají, když nemusíš NIC, jen prostě jsi, zjistíš, že tenhle stav má v sobě obrovskou sílu.

Je to ta chvíle mezi nádechem a výdechem. Když se ti plíce naplní vzduchem a na malou chvilinku se dýchání úplně zastaví. Je to místo, ze kterýho se dá jít nahoru i dolů. To místo, který jsem při svý sinusoidě přeletěla, aniž bych si všimla, že existuje. Buď jsem byla v šílený euforii nebo v šílený depresi. Netušila jsem, že může být i něco mezi tím.

Je to chvíle, kdy se konečně poznáš, kdy se konečně vidíš bez všech masek a her. Je to chvíle tmy, ze který vznikají vesmíry. Chvíle před narozením dítěte, chvíle před tím, než vznikne symfonie. Chvíle před životem i chvíle před smrtí. Je to ticho mezi slovy. Je to kratinké zastavení celého světa, ve kterém si už neuvědomuješ ani sám sebe a stáváš se vším.

Tohle nic má v sobě úplně všechno. Všechny jizvy, slzy, lásky, naděje. Je to místo, kam se můžeš vracet cestou nahoru. I to, kde se můžeš zastavit, když se ti už nechce úplně dolů. Je to prostor mezi bylo a bude. Zdánlivě je to malá přestávka na cestě, ale ve skutečnosti je možná důležitější než cesta samotná…