Narozeninová

Ráno jsem se vzbudila a byla o rok starší slečna než včera. Dala jsem si panáka, hemenex ze tří a udělala super kafe ve french pressu.  Vylezla jsem na střechu, kde jsem si rituálně zapálila davidoffku. Přestala jsem sama sobě namlouvat, že byla poslední. Pozorovala jsem stromy, poslouchala ptáky, dýchala začínající jaro, který tak trochu vonělo deštěm a bylo mi fajn.

Před časem jsem začala dávat dohromady texty, který jsem přepsala ze svých bulimických deníků. Doufám, že v dohledný době z nich bude knížka, stejně jako se podaří přednášky na školách a výstava fotek… Když čtu tyhle zápisky, je mi tý holky strašně líto. Každý narozeniny trávila u zrcadla a ledničky a sama sobě slibovala, že se „něco změní“, že to peklo jednou musí skončit a že ona bude krásná a šťastná.

Netušila, že když jednou v hlavě něco přepne na blbou stranu, je to na celej život. Že sice ledničkozáchodová párty skončí, ale démoni, který zajídáš, tam zůstanou, jen se ozvou trochu jinak. Po sedmi letech bulimie přišla druhá vlna. Paní deprese byla mnohem horší, protože už se netýkala jen tý holky, ale drtila i lidi v jejím okolí, kteří to prostě nemohli zvládat.

Ta holka tehdy netušila, že i když třeba přestane lítat nahoru a dolů, už nikdy se nezbaví ostří nože, po kterým bude muset balancovat. A že z něj i přes nejlepší úmysly bude padat, protože na týhle superostrý čepeli se toho zas tak moc utančit nedá. Netušila jaký to bude, křičet na svý nejbližší, že už prostě nemůže a nechce jít dál. Že nespočítá, kolikrát se z tý země bude muset zvednout, otřít krev, schovat otevřený zlomeniny a pokračovat v cestě, i když na ni přes slzy vůbec neuvidí.

Myslela jsem si, že se tenhle narozeninovej text ponese v lehce ironickém duchu typu: „Co je fajn na tom, když je vám přes třicet“. Těch úžasnejch věcí je totiž fakt moc, jakkoli si to ve dvaceti nebo pětadvaceti nedokážeš vůbec ani představit a děsí tě představa, že budeš stará.  Ráda se o nich rozepíšu jindy. A slibuju, že to bude do krve řezající humor.

Věřím, že všechno má svůj smysl a že tenhle příběh se stal proto, aby mohl přepsat příběhy ostatních. Těch, kteří by se z tý země třeba nezvedli. Ráda bych spolupracovala se všemi, kteří tyhle příběhy chtějí slyšet nebo číst. Chtěla bych mluvit s těmi, kteří prošli nebo procházejí peklem bulimie nebo anorexie. Chtěla bych mluvit s těmi z vás, kteří máte děti. Mluvit o tom, jak svejm dcerám ušetřit vyhozený desetitisíce za seberozvojový semináře. Jak nedovolit, aby ztrácely svůj drahocennej čas tím, že se odsuzují a srovnávají s ostatníma. Jak jim ušetřit spoustu času hojení ran, protože tyhle rány třeba vůbec vznikat nemusí.

Tenhle koncept jsem měla v hlavě už hodně dlouho, ale ještě jsem musela mockrát spadnout a znovu nabrat sílu, abych věřila sama sobě a aby mi věřili i ostatní, že to není jen hromada ezoterických blábolů, přestože pro „ezo“ mám slabost. Ale to je na jiný příběhy. Stejně ostrý a stejně živý, jako byl dnešní ráno na střeše plný jara.