Voucher na šťastný a veselý

Právě jsem utratila něco přes dva litry úplně za nic. Protože Vánoce. A protože by se to tak jakože mělo. Takhle na sílu jsem tyhle svátky komerce a hysterie nikdy neřešila. A myslela jsem si, že v podobným módu neřešení to dám až do Silvestra. Ale dneska na mě dolehla taková nějaká panika, že budu sedět ve  vyšperkovaným obýváku jako ta největší socka, co nejenže nemá děti, chlapa a pořádnou práci, ale ona dokonce nemá ani na to, aby dala všem svejm bližním drahý dárky a vlastně se ještě zadarmo naobědvá. Víla nevíla, tohle fakt nechceš.

A tak jsem z podivný povinnosti a bez nejmenších známek nadšení nakoupila pár věcí. Pár bezcennej předmětů z Číny a Bangladéše, zabalených do jakože značkovýho kabátku. Hadry, co na sebe možná nikdo nevezme. Flašku, kterou možná nikdo nebude pít. Protože to, co bych chtěla svým blízkým, pokrevním nebo nepokrevním opravdu dát, v HáEmku neseženu.

Chtěla bych jim dát čas. Brácha by chtě nechtě dostal poukázku na tříhodinovej výlet se sestrou a vlčicí do Podyjí. A taky voucher na jednu vesnickou zábavu, kde se spolu opijem. Švagrová by v obálce našla dvouhodinovku ticha a meditací ve tmě. A klidně bych do ní vrazila i celej týden. Babička by dostala moji úžasnou masáž obličeje a dvě hodiny, během kterých mě konečně naučí péct ten nejlepší štrůdl na světě, děda minimálně dvě hodiny vzpomínání na to, jaký to bylo, když z pohraničí odcházeli Němci. Mamka by měla volnou vstupenku na den, kterej bez výčitek a nucenýho starání se o ostatní stráví sama se sebou. Ne na kosmetice, ne na umělých řasách ani na solárku. Dostala by den, kterej si užije jen proto, že tady je.

Tenhle den dostal nedávno Honza. Chybělo málo a letošní Vánoce by ve dvou rodinách vypadaly úplně jinak. Do nemocnice chtěl přivézt Malýho prince. Protože správně vidíme srdcem, ne kreditkou.

PS: Ty poukázky asi ještě stihnu. S elegancí ježka pak přehlídnu zdvižený obočí. V duchu zvednu prostředníček a pak všem šťastně a vesele popřeju, ať konečně otevřou srdce a prostě jenom jsou