Co mi řekla řeka

Od rána to byl přesně ten den, kterej nechceš. Vztek, smutek, lítost a hromada divnejch myšlenek, kde v hlavní roli byl most, flaška nebo střepy, případně jejich kombinace. Paní D byla zpátky ve vší parádě. 

S ubrečenejma očima jsem zrušila oběd s mou platonickou láskou i dlouho domluvený rasta rande s Janičkou, sežrala balení čokoládových sušenek a vrátila se do postele s nebesy, k hodinám spánku a přeslazených vánočních komedií.

Se čtyřnohou terapeutkou na pravoboku jsem se rozhodla tenhle den prostě zvládnout v horizontální poloze, přerušovaný jen přestávkama na přípravu jídla (spousty jídla!), čaje, kokosovýho kakaa, chozením na záchod a občasným mrknutím do zrcadla, abych se přesvědčila, že mi to i přes všechny momentální vnitřní sračky pořád docela sluší.

Odpoledne začalo pršet. Zároveň se přiblížila hodina, kdy se u splavu scházejí další magoři, kteří plavou v ledový řece. Hodila jsem na sebe plavky, do batohu ručník a termosku se zázvorovým čajem a za dvacet minut jsem plavala taky.

Ta řeka, kterou už mám v sobě, mi totiž dneska řekla: "S pokorou to přijmi a s láskou nech odejít." A je jedno, jestli řešíš Paní D, ledovou vodu nebo nepovedenej vztah s klukem, kterej zmizel někde v časoprostoru. Přijmi, že to tak je. Nebraň se tomu. Dýchej. Zvládni to. Pusť to. A běž dál.

Plavat v ledový řece pro mě není těžký. Je to ta nejjednodušší meditace přítomnosti, díky který jsem se dostala ještě víc k sobě. Posouvám svý vlastní hranice a tohle posouvání se pak promítá v mým každodenním životě.

Když ke mně paní D přicházela dřív (posledních minimálně patnáct, osmnáct let), vyřadila mě z provozu na dva, tři dny. Teď je to pár hodin, během kterých se stihnu svým milým omluvit, vysvětlit, co se děje, aby o mě neměli strach. A pak to zvládnout. Stejně jako dnešní slunovratový plavání v dešti...
Děkuju...