Sběratelka příběhů

„Teď mluv, čaroději, řekl mi ten ředitel věznice. Seděl jsem na Borech. Dva roky. Pobil jsem se, bránil jsem svýho bratrance, to by udělal každej. Ale zavřeli mě,“ začal vyprávět chlapík u olomouckýho hlaváku. Nechtěl peníze. Stačilo mu cigárko. Dali jsme spolu dvě, než jsem zase pokračovala v cestě.

„Tak jsem mu teda řekl, že jeho žena ho podvádí s jeho kamarádem. Už pět let. Zasyčel, že si to myslel. A dal mi tolik tabáku, že mi to vydrželo až do konce, co jsem tam byl. Pak jsem mu věštil ještě několikrát a vždycky se to splnilo. Myslím, že z nás nakonec byli i kamarádi,“ pokračoval tím fantasticky ochraptělým hlasem, kterým by mohl z fleku moderovat noční jazzovej program.

Teď zase sedí. Na lavičce vedle mě. Vzpomíná na babičku, prý nádhernou Cikánku s bílýma vlasama. Uměla přivolat lásku i nemoc. Od ní se naučil všechno. Poslouchal za dveřma, když věštila ženským ze zapadlý východoslovenský vesnice, když nahlížela do jejich dlaní i lógru od vypitýho kafe. „Já ale nechci nic vědět, tohle už je za mnou a nebylo to dobrý,“ říkám mu, když mi před očima promíchá balíček čertovek.

Stačí mi ty klasický fráze. Všechno bude dobrý, jdi po svý cestě a budeš v životě hodně šťastná. Jo, tohle je tak akorát. Taky vzpomínám, kolikrát jsem si nechala věštit z bůhvíčeho, a jak se to pak všechno zamotalo. Jak jsem spadla do bažiny „duchovna“, ve který jsem pomalu a jistě začala lapat po dechu. A že to bylo za pět dvanáct.

Sbírám příběhy lidí a baví mě pozorovat, jak se protínají s tím mým. Třeba tohle zrcadlo berliček, který v životě zas tak nepotřebujeme. Zdá se to jednoduchý, uvěřit někomu nebo něčemu. Hledáme odpovědi, slepí se obracíme ke stejně slepým a vůbec nám nedochází, jak blízko a jak moc hluboká je ta propast, do který můžeme každou chvíli spadnout. Že si někdy jen zlomíme nohu. Jindy vaz.

Taky mluví o Bohu. O tom, jak nás do světa, kterýmu teď vládne druhá strana, vybavil svobodnou vůlí, kterou sám musí respektovat. „Někdy uděláme chybu, rozhodneme se špatně. A většinou, až když jsme úplně na dně, poznáme, kde je ta pravda.“ Jo, pod tohle se ti ráda podepíšu. Tohle je věštba, která mi dává smysl. Ale jediný kafe, kterýmu věřím, je espresso. A z toho vyvěštím jen to, jestli se do tý kavárny ještě někdy vrátím. Tak šťastnou cestu, čaroději...