O vděčnosti a mag(net)ickým tripu

Jak moc dokážeme být vděční za to, co máme? Když jsem před dvěma měsíci dostala reálnej strach, co se mnou teď jako bude, vůbec jsem nepochybovala, koho mám prosit. To byly ty šílený týdny, kdy Kouzelnej dům dostal spoustu nových barev, jen abych nemyslela na to, že by to třeba mohlo dopadnout špatně.

Věděla jsem, že nejsem sama. Věděla jsem to i v tom tunelu, kdy jsem přes hlukotěsný sluchátka poslouchala zvuky, který byly pořád dost hlasitý, intenzivní, nepříjemný a probíhaly celým mým tělem. Slečna Klaustrofobie s paní Úzkostí a panem Strachem byly nachystaný v plný polní, zatímco já jsem se snažila odříkávat snad všechny dětský modlitbičky, na který jsem si v tý chvíli byla schopná vzpomenout.

Pak se ty zvuky změnily a přestaly mě děsit. Našla jsem v nich rytmus. Najednou jsem byla na pláži plný afrických bubeníků. Na tanečním večírku. I ve zvonici michalskýho kostela. Za zvuku těch zvonů jsem se na tom podivným výletě podívala i na střechu, kam mě kdysi dávno zavedl otec Basler. Jen pár hodin poté, co mě z kostela vyhodil za mý superkratinký džínový šortky a tílko.

Na tom magnetickým tripu se mnou byli všichni ti, který mám ráda. Jejich obličeje se mi před zavřenýma očima míhaly jako film. Jako hodně dlouhej film. A já pak sedla na tramvaj a odjela domů, možná tak trochu nepřiznaně odpočítávat další dlouhý dny. A pak přišla ta zpráva. Rozeslala jsem smsky všem, kteří se mi objevili v tom filmu. 

A nějak jsem zapomněla, že bych taky měla poděkovat Jemu. Minimálně se stejnou intenzitou, s jakou jsem se Tam obracela tak dlouho předtím. Místo toho jsem zase řešila, že je sousedka nepříjemná kráva a že nutně potřebuju ty červený šaty s výstřihem na zádech. Že chci možná odjet na Zéland. Že se všichni kolem mě vdávají a já si nechám napsat Stará slečna do občanky místo nepoužívanýho titulu. Že ze mě už nikdy nebude baletka a že se při józe na hlavu nepostavím, i kdybych se na hlavu stavěla.

Dávno si nehraju na hrdinku, která to má všechno na háku. Nejsem zas taková indiánka, jaká bych chtěla být. A navzdory svý cikánský duši jsem vděčná za Kouzelnej dům, kterej nemá žádný kola. A taky za to, že můžu být klidně tak trochu ztracená princezna v posteli s nebesy. I za to, že se ráno vzbudím poštípaná od hejna komárů, který jsem si do těch nebes omylem zavřela na noc. A taky za každou facku, která mě probere, když zapomínám, že je mi fakt dost dobře.