Kočičí oči
Tenhle příběh jsem v sobě
měla zakopanej hodně dlouho. Vlastně to byl začátek mýho novinářskýho konce,
aniž bych si to v tu chvíli uvědomila…
Je mi kolem
sedmadvaceti, sedím v cizím obýváku, naproti mě paní, který před nějakou
dobou odešla dcera. Napořád. Ta dcera, která už mi nějakou dobu nebrala
telefon. Ta dcera, která doufala, že jí pomůžu, když se mi svěří se svou story. Ta dcera, který jsem nemohla pomoct.
Střih. Sedím s relativně
mladou ženou v přítmí kavárny. Přestože je venku nádherně, ona se nechce
sejít nikde, kde by bylo denní světlo. Ani v pološeru nesundává sluneční
brýle. Dodneška si vybavuju ten neurčitě mrazivej pocit, kterej mi z ní běhal
po zádech. Ten pocit, když piješ kafe s téměř dokonalou ženskou, která by
z fleku mohla sbalit hokejistu nebo fotit reklamy. A ona ti celou dobu
říká, jak strašně se nenávidí. Jak je příšerná a jak moc nechce žít.
Střih. Týhle nádherný
ženský je něco málo přes třicet. Na dokonalým obličeji se objevují první vrásky
a ona začíná panikařit. Rozhoduje se pro úpravu očního okolí. Banální
zákrok, po kterým bude zase jako dvacítka.
Střih. Zase přítmí
kavárny a rozložený fotky. Dost tlustej svazek. „Takhle
jsem vypadala, měla jsem nádherný kočičí oči“, říká a já nemám důvod jí
nevěřit. Usměvavá ženská na fotkách, ani málo podobná té, která se mnou sedí u
stolu, je tak nějak celá kočičí. Je krásná. To, jaký oči má teď, nemůžu
posoudit, tmavý brýle neprokouknu a ona je za celou dobu neodloží. Ukazuje mi
jen snímky po zákroku, na kterých je její obličej podle ní „jiný“. Na těch se už neusmívá, stejně jako marně hledám aspoň stín úsměvu na tak málo
živý tváři na druhý straně stolu.
Střih. Klinika, na
které podstoupila zákrok, nabízí odškodné, které žena přijímá. To, co nepřijímá,
je ale její nový výraz. Oči, které prý v zrcadle nepoznává. Od té doby už
nemyslí na nic jiného. Přestává fungovat, hroutí se. Ztrácí partnera, který už
nezvládá její neustálé nářky. Přestává pracovat, přestává žít a doufá, že když
nabídne svůj příběh médiím, něco se změní.
Střih. Desítky
telefonátů. Prosby o reportáž, která má být natočena jako výkřik bezmocné ženy,
která na vlastní riziko podstoupila zákrok, který nevyšel podle jejích
představ. Ženy, která nechce na kameru ukázat svůj obličej. Ženy, která přijala
peníze a tím si zavřela dveře.
Střih. Telefonáty
pokračují. Už nejde o reportáž. Myslím, že jen hledá někoho, kdo ji vyslechne.
Podesáté. Potřicáté. Kontaktuju kolegy z tištěných médií i webu, kteří by
se „příběhu“ ujali jinak. Není zájem. Není šance "příběh někam posunout" a něco vyřešit. Pak už jí někdy volám sama. „Jste v pořádku?
Jak se Vám daří? Napadlo mě, že by Vám někdo mohl pomoci…“ Předávám kontakt na
úžasnou psycholožku.
Střih. „Ona už tady
není. Spáchala sebevraždu. Mluvila o Vás, že jste spolu byly v kontaktu… Určitě
můžete přijet“. Novinářka, která ví úplný hovno o tom, jaký to je, ztratit
dítě, kupuje kytku. Sedí v obýváku a nemá slov. Dívá se na
fotky holky, který mohl patřit svět. Která tady mohla být ještě hodně dlouho. Obě
dvě to vědí, že problém nebyl v očích, ale v hlavě. Že se ta nádherná
ženská stala otrokem honby za pomyslnou dokonalostí. Že to není ničí vina a
není kam házet kamením.
Tohle zveřejnit..moment, ono už to je..vzala by to nějaká plastická "klinika"..?
OdpovědětVymazatL.Č.
Hezký den, L. Omlouvám se, trochu nerozumím komentáři. Tehdy jsem to dlouho řešila i s právníky, zda by bylo možné nějak pomoci. Tím, že paní přijala odškodné, byla klinika z obliga a zveřejnění příběhu do médií by nikam nevedlo, zákony byly na straně lékařů. Otázka druhá je, zda se opravdu jednalo o nepovedený zákrok. Operace splnila svůj účel, klientce byly odstraněny vrásky kolem očí. To, jakým způsobem pak mladá žena reagovala na změnu, se kterou musí počítat každý, kdo podobný zákrok podstoupí, je druhá věc, kterou mi nepřísluší nijak hodnotit...
Vymazat