Láska je nechat jít

Některý cesty nás dovedou až na konec. Na některých se ztratíme, na jiných přijdeme k sobě samým. Na některých cestách potkáme lidi. Na jiných zjistíme, že dál už musíme jít bez nich. O tomhle byla moje cesta na Balt.

Po víc než deseti letech, který jsem s tímhle chlapem strávila, ať už jako kamarádka, přítelkyně, bývalá přítelkyně či znovu kamarádka, se náš vztah dostal na úplně jinou kolej. Z vyhlídkovýho osobáku najednou sedíme v pendolinu a svištíme intenzitou, kterou si ani jeden z nás nedokázal představit.

Během jednoho roku zjišťujeme, že jsme pro sebe jedni z nejbližších lidí na světě. On mě ubrečenou stěhuje od chlapa, kterýho jsem si chtěla vzít, já poslouchám jeho nekonečný litanie o tom, jak je sám. V nočních telefonátech řeší celý měsíce svý citový centrifugy. Pak během jedinýho víkendu propijeme noc na festivalu, pozve mě na dovolenou ve dvou a představí mě přítelkyni. Když jim oběma chystám pokoj ve svým kouzelným domě, směju se, že tohle už je trochu úlet.

Dostali jsme se za hranice. Možná právě proto jsme museli přijet na úplnej konec bezpečný pevniny. Vlny tam nebyly klidný. Nebe ocelově šedý, Gdaňsk mocnej a přes všechnu svou krásu podivně zlověstnej. Padala na nás tíha a nemohli jsme se ani nadechnout. Čekala nás dovolená all inclusive. A bylo v ní úplně všechno.

Sedím na břehu moře, dívám se do vln a z očí mi tečou proudy horkejch slz. Vím, že naše cesta je v týhle chvíli u konce. Pochopila jsem slova, který mi říkal dredař. „Chci, abys byla šťastná. I kdyby to znamenalo, že nebudeš se mnou.“ Tehdy jsem vůbec nechápala, jaká je odvaha něco takovýho říct. Jaká odvaha to je, něco takovýho vůbec cítit a přiznat druhýmu člověku. Jemu bylo pětadvacet, mně o pět let víc a myslela jsem si, že už mám fakt hodně odžito. Přitom jsem o skutečný lásce nevěděla vůbec nic.

Je to, jako když najdeš štěně vlka, kterej má zlomenou tlapku. Vezmeš ho domů, staráš se o něj a čekáš, až se dá dohromady. Zvykáš si na něj, těšíš se na něj a nedokážeš si představit, že by tam nebyl. Přesto ho jednoho dne zavedeš k lesu. A i když tě to vevnitř trhá na kusy, zašeptáš mu: „Běž“… Protože víš, že je to tak správně.

Sedíme na parkovišti v nějakým polským městě. Další noc před náma. Cigarety a plechovky piva. Už nekřičíme. Už nebrečím, že mi nerozumí. Už vím, že se chce brečet jemu. Právě proto, že rozumí.

Někdy musíš udělat krok zpátky, aby ostatní mohli projít. Cítíš, že tvoje místo je jinde. Radši budeš čekat, až ti zase jednou v noci zavolá. A budeš doufat, že nezavolá. Protože mu ze srdce přeješ, aby ona byla tou poslední. Cítíš, že budeš radši přístavem v bouřce než zbytečnou bouřkou v přístavu.

Došlo pivo, došly cigarety. Čeká nás devět set kilometrů domů, během kterých se budeme tvářit, jako že se nic nestalo, abysme se nezbláznili.  Nevíme, co bude dál. Nevíme, kam nás dovedou další cesty. Můžeme jen doufat, že si zůstaneme na dohled. A děkovat, že víme o lásce zase trochu víc.