Kočičí oči

Tenhle příběh jsem v sobě měla zakopanej hodně dlouho. Vlastně to byl začátek mýho novinářskýho konce, aniž bych si to v tu chvíli uvědomila…

Je mi kolem sedmadvaceti, sedím v cizím obýváku, naproti mě paní, který před nějakou dobou odešla dcera. Napořád. Ta dcera, která už mi nějakou dobu nebrala telefon. Ta dcera, která doufala, že jí pomůžu, když se mi svěří se svou story. Ta dcera, který jsem nemohla pomoct.

Střih. Sedím s relativně mladou ženou v přítmí kavárny. Přestože je venku nádherně, ona se nechce sejít nikde, kde by bylo denní světlo. Ani v pološeru nesundává sluneční brýle. Dodneška si vybavuju ten neurčitě mrazivej pocit, kterej mi z ní běhal po zádech. Ten pocit, když piješ kafe s téměř dokonalou ženskou, která by z fleku mohla sbalit hokejistu nebo fotit reklamy. A ona ti celou dobu říká, jak strašně se nenávidí. Jak je příšerná a jak moc nechce žít.

Střih. Týhle nádherný ženský je něco málo přes třicet. Na dokonalým obličeji se objevují první vrásky a ona začíná panikařit. Rozhoduje se pro úpravu očního okolí. Banální zákrok, po kterým bude zase jako dvacítka.

Střih. Zase přítmí kavárny a rozložený fotky. Dost tlustej svazek. „Takhle jsem vypadala, měla jsem nádherný kočičí oči“, říká a já nemám důvod jí nevěřit. Usměvavá ženská na fotkách, ani málo podobná té, která se mnou sedí u stolu, je tak nějak celá kočičí. Je krásná. To, jaký oči má teď, nemůžu posoudit, tmavý brýle neprokouknu a ona je za celou dobu neodloží. Ukazuje mi jen snímky po zákroku, na kterých je její obličej podle ní „jiný“. Na těch se už neusmívá, stejně jako marně hledám aspoň stín úsměvu na tak málo živý tváři na druhý straně stolu.

Střih. Klinika, na které podstoupila zákrok, nabízí odškodné, které žena přijímá. To, co nepřijímá, je ale její nový výraz. Oči, které prý v zrcadle nepoznává. Od té doby už nemyslí na nic jiného. Přestává fungovat, hroutí se. Ztrácí partnera, který už nezvládá její neustálé nářky. Přestává pracovat, přestává žít a doufá, že když nabídne svůj příběh médiím, něco se změní.

Střih. Desítky telefonátů. Prosby o reportáž, která má být natočena jako výkřik bezmocné ženy, která na vlastní riziko podstoupila zákrok, který nevyšel podle jejích představ. Ženy, která nechce na kameru ukázat svůj obličej. Ženy, která přijala peníze a tím si zavřela dveře.

Střih. Telefonáty pokračují. Už nejde o reportáž. Myslím, že jen hledá někoho, kdo ji vyslechne. Podesáté. Potřicáté. Kontaktuju kolegy z tištěných médií i webu, kteří by se „příběhu“ ujali jinak. Není zájem. Není šance "příběh někam posunout" a něco vyřešit. Pak už jí někdy volám sama. „Jste v pořádku? Jak se Vám daří? Napadlo mě, že by Vám někdo mohl pomoci…“ Předávám kontakt na úžasnou psycholožku.

Střih. „Ona už tady není. Spáchala sebevraždu. Mluvila o Vás, že jste spolu byly v kontaktu… Určitě můžete přijet“. Novinářka, která ví úplný hovno o tom, jaký to je, ztratit dítě, kupuje kytku. Sedí v obýváku a nemá slov. Dívá se na fotky holky, který mohl patřit svět. Která tady mohla být ještě hodně dlouho. Obě dvě to vědí, že problém nebyl v očích, ale v hlavě. Že se ta nádherná ženská stala otrokem honby za pomyslnou dokonalostí. Že to není ničí vina a není kam házet kamením. 

Bylo to hodně hořký kafe a tři tečky za tímhle příběhem jsou vlastně jeden velkej vykřičník…