Černobílá

Jsou chvíle, kdy se svět úplně zastaví a ty si říkáš, že tohle je prostě ono. Nemusíš zrovna vyhrát v loterii a přesto víš, že máš v ruce ten nejšťastnější los. Jsou to chvíle, kdy se objektivně vůbec nic neděje. Třeba jen na pár minut stojíš na kopci, pozoruješ město pod sebou, pod bosýma nohama máš mokrej mech a vzduch voní posledníma kapkama deště.

Jsou to chvíle, kdy o nic neusiluješ a necháváš věci, ať se prostě dějí samy od sebe. Chvíle, kdy se otevřeš úplně všemu, co má přijít, nijak to nehodnotíš ani nesoudíš. Je ti jedno, jestli strávíš sezónu na konopný farmě, nebo jestli budeš pracovat v charitě. Neřešíš, kolik peněz máš na účtu ani to, že už jsi pátej měsíc oficiálně na pracáku, i když máš někde v šuplíku vysokoškolskej diplom.

Jsou to chvíle, kdy neřešíš, „kdo jsi“, ale prostě jen jsi. Skočíš do proudu a necháš se jím vézt. Sedíš s cigárkem venku na dešti a čekáš, až uvidíš duhu. Tančíš venku na kopci, někde pod tebou je pohádkovej dům a kolem tebe běhá šťastnej pes. Jsou chvíle, kdy padají masky. Kdy ti do života přicházejí lidi, který máš potkat. Chvíle, kdy se otvírají brány komnat, na který ses bála pomyslet.

Zdá se ti to tak dávno, když jsi ležela na zemi a řvala, že už nemůžeš dál. Že nevíš, kudy máš jít, ani proč bys tam měla chodit. A přitom je to sotva pár týdnů, když tě zase zastavilo až dno a tys věděla, že níž už to nejde, pokud to chceš přežít. Jako by to bylo sto let od chvíle, kdy jsi ztrácela zájem úplně o všechno, v první řadě o sebe. Kdy jsi chtěla cokoli, jen ne být. Kdy jsi byla totálně odpojená sama od sebe, od Boha, od lidí, od života a jen nechávala čas, ať tě co nejrychleji odnese z toho pekla.

Na jednu stranu inspiruješ druhý a svítíš jim na cestu. Na straně druhý netušíš, jak hluboko do bahna zapadla baterka, když sama na svou cestu nevidíš a kolem tebe nikdo není. A tak se v tom celý ty roky plácáš. Jsi loďka, která se zmítá od jednoho břehu ke druhýmu a tys vztekle zahodila vesla.

A jsou taky chvíle, kdy zjistíš, že na tohle nejsi sama. Že jsou kolem tebe lidi, kteří zažívají úplně stejnou bezmoc, stejný extrémy, démony i přelety nad rájem. Mluvíte stejnou řečí a vaše cesty jsou tak podobný, že ti to občas připadá jako špatnej vtip. 

Děkuju všem svým zrcadlům, který mi každej den přicházejí do cesty. Je dobrý vědět, že i když jsi na tý malý vratký lodičce, kousek od tebe se v tom plácá někdo, na koho můžeš zařvat jak je to všechno na hovno, dokud zase nenajdete balanc a ty zahozený vesla.... :)