Bez dětí

 „Slečno, prosím Vás, odkud jste?“ ptá se mě paní, kolem který v kavárně běhá asi čtyřletý dítě. Pak mi dojde, že ji taky znám. Tu holku z vedlejší vesnice. Dvacet (!) let zpátky. „Já jsem si říkala, že seš to ty. No, vůbec ses nezměnila, za ty roky. Vdaná? Děti? Chlapi jsou hajzli, co?“ Jsou chvíle, kdy bych si radši ukousla ruku.

Ono se fakt blbě vysvětluje, proč jsem poslední ze spolužaček, která se pořád jmenuje stejně. Jasně, mám luxusní jméno, který si chci nechat i po případný svatbě, ale i tak je to, že ve dvaatřiceti nenosím prstýnek, na malým městě trochu divný. Ono to začíná být trochu divný vlastně v jakkoli velkým městě. Stejně jako to, že před sebou netlačím kočárek.

Ne, nejsem na ženský. Ne, chlapi nejsou hajzli. Ano, můžu mít děti, jen je prostě nechci. Ne, nevěřím, že to přejde. Ne, nic se mi nestalo. Ano, asi to podle vás není normální. Ano, vím, že přítel chce mít děti. Ano, vím, že to bude poslední věta před rozchodem, když už nebude vědět, co jinýho říct.

Za každý svý rozhodnutí neseme plnou zodpovědnost, ať už je to nová barva vlasů nebo otázka, jestli chci být máma. Na rozdíl od těch vlasů jsou ale rozhodnutí, kterejch můžeme litovat celej život. A nebo taky ne. Holce, která má ruce vytahaný od slevových akcí v Kauflandu, nechci vysvětlovat, jak moc miluju svůj život, i když někdy bolí.  Stejně jako jsem kdysi neměla potřebu vysvětlovat to jedný dámě, i když tenhle nedokončenej rozhovor odpálil minový pole mezi mnou a jejím synem.

Za slovo nechci patří tečka. Třeba tam není důvod. K tomu, abych si nechala vytetovat dvojhlavýho orla na obličej, taky nemám důvod. Prostě to nechci udělat. Na rozdíl od tý kérky se ale každým rokem zvyšuje riziko, že toho jednou budu sakra litovat. Stejně jako bude přibývat podobných rozhovorů. Než jsem z tý kavárny odešla, slyšela jsem, jak ta známá říká kamarádce: „Až se příště narodím, tak chci být bezdětná“… To už radši toho orla, ne?