Ahoj tati...

...tenhle dopis do schránky nehodím. Ne proto, že už dávno nemám u sebe takovou zásobu chlastu, abych se jí do mrtva odpálila, až přijde Tvoje odpověď. Nebudu ho posílat, protože už dávno není komu.

Kašlu na to, co bylo. Musela jsem se smířit s tím, že tady není ten, o kterým Ty jsi posměšně říkal, že je to můj novej táta. Stejně tak se musím smířit s tím, že tady není ten, kterýho mám napsanýho v rodným listě a kterej chodí po stejným městě jako já.

Jsou věci, který si nevyhrozíme ani nevyprosíme. A já kašlu na zlobu. A taky kašlu na to, abych klečela na kolenou a vyprošovala si něčí lásku. S rukou na srdci a nejbrutálnější upřímností, jaký jsem schopná, Ti chci, byť jen takhle virtuálně, poděkovat.

I kdyby za nic jinýho, tak za to, že díky Tobě tady jsem, i když už jsem mockrát chtěla nebejt. A těch důvodů, proč děkovat, je mnohem víc. Naučil jsi mě, že jsou věci, kterým nemusíme rozumět. Že se každej chová tak, jak umí. Nebudeme to soudit, od toho je tady úplně jinej soudce a nikdo z nás neví, kdy se před ním budeme zpovídat.

Kašlu na strach z budoucnosti. Z toho, že tě potkám. A co? Moje svědomí je čistý a naučila jsem se stát rovně, se zvednutou hlavou. Za to Ti taky děkuju. Stejně tak Ti děkuju za ten masakr, kterým jsi před těmi šesti lety rozkopal můj svět jako hrad z písku. Díky tomu jsem si musela postavit úplně novej hrad. Ne tak honosnej, ale mnohem pevnější. Je tvrdej jako žula i jemnej jako peří. Je můj.

Když člověk tímhle způsobem přijde o tátu, je jedno, jestli je mu šest nebo sedmadvacet. Prostě to bolí. Takže se snaží, aby to zase fungovalo, i když je to házení perel sviním. Došly mi perly. Zbylo jen to Děkuju. Za každej den za těch šest let, ve kterejch jsem postupně ztratila všechno, na čem můj dosavadní pískovej domek stál – pseudokariéru, osudový lásky, trvalý bydliště.

Když na přednáškách mluvím ke všem těm holkám, ze srdce každý z nich přeju, aby nemusely projít peklem, kterým jsem prošla já. Snažím se mluvit objektivně a necpat tam emoce, ty jsou k ničemu. Věci se děly. Zjevně i z toho důvodu, abych se mohla postavit před desítky cizích lidí a říkat jim tenhle příběh. Ty jsi jen jedna z nitek v tom zašmodrchaným klubíčku. Rozmotám ho ale tím, že tuhle nitku pustím, aby se uvolnily všechny ostatní.

V životě neexistuje „kvůli někomu“. Řídíme ten vlak kvůli sobě. Děkuju za to, že můžu děkovat. Že jsem nezapadla do bahna výčitek a nasranosti, i když by to bylo asi jednodušší a rozhodně by to bolelo míň. Ale děkuju i za tu kurevskou bolest. Když jsem ji nechala přejít a podívala se do srdce, zůstala tam jen láska. Třeba to všechno pochopíš dřív, než se Tě budou ptát. A třeba taky ne.

Tak šťastnou cestu.