Asociální síť

Budou to dva roky, co se můj život radikálně změnil. Spolu s jednosměrnou letenkou jsem si pořídila chytrej telefon, založila účet na Facebooku a stala se součástí asociální sítě.

Stejně jako všechny závislosti, i tahle na mě čekala docela dlouho. O to rychleji mě dostala. Už na tý cestě do Santiaga jsem se musela sakra hlídat, abych se nedívala jen na to, co a jak vyfotím a kdy to postnu. Nepřítomnost wifi mi to celkem usnadňovala, i tak jsem se ale během pár týdnů začínala těšit na každou kavárnu. A kvůli kafi to fakt nebylo, protože to portugalský, potažmo španělský není žádná výhra. Ale většinou jsem se tam přihlásila, spočítala lajky a pokračovala v cestě. Naštěstí to byla hodně magická cesta, která mě zanesla do jinýho světa než toho virtuálního.

O dva roky později mám přehled o všech, který jsem dlouho neviděla i o těch, který jsem neviděla vůbec nikdy – od spolužáků ze školky po druhou manželku mý první lásky. Díky Facebooku jsem zjistila, že mi Mirek před pěti lety opravdu lhal, že s tou slečnou nic nemá. Zaradovala jsem se, že Michalova holka není hezčí než já, že Adam přibral asi třicet kilo a už se mi vůbec nelíbí. Že by to Lucie neměla tak přehánět s make-upem. A Jana že by s ním zase šetřit neměla. Ve svým asociálním koutku kroutím hlavou nad všema spolužačkama, co mají na svý profilovce (dalšího) mimíska. Jsem alergická na každou rodinnou fotku z ateliéru, kdy všichni sedí na zemi ve stejně barevným oblečení. Líbí se mi, že se Lenka zúčastní hromadnýho skoku do Macochy a Markétě se zase povedlo vepřo-knedlo-zelo. Stejně jako minulej týden. I když… to měla asi burger.

Pracuju z domu. Píšu. Zní to jako dreamjob a svým způsobem to dreamjob i je. Pro člověka, kterej má silnou vůli. Chaot jako já se dost často přistihne, že už hodinu civí do fejsu, místo toho, aby opravdu něco dělal. Kdysi jsem psala dopisy. Teď si nepamatuju, kdy jsem s někým z mých „vzdálených blízkých“ naposledy normálně mluvila aspoň po telefonu a nepřidávala do hovoru obrázek zdviženýho palce nebo třeba vysmátou lišku s kelímkem od kafe. Omg, wtf?

Facebook je úžasnej komunikační prostředek. Nebýt něj, nepíšu asi tenhle blog (koho by v reálným světě zajímal nějakej bloger?) a možná ani pro webový vydavatelství. Trvalo by asi mnohem dýl, než by se lidi dozvěděli o přednáškových preventivkách. Pokud by mě tahle cesta bez FB vůbec napadla. Nedostala bych od Vlasty kvásek a neztrapnila se před celou pekařskou skupinou, když do těsta nedám mouku, ale zase bych těch padesát lidí fotkou tý divný žitný placky nerozesmála.

Když se přistihneš, že jsou tři hodiny ráno a ty pořád civíš na stránku s modrou lištou nahoře, aniž bys věděl, co tam vlastně hledáš, je něco trochu špatně. Stejně jako když si po pár uživatelských měsících všimneš, že zapínáš fejs dřív, než si stihneš vyčistit zuby. Když se do tý pavučiny občas zamotáš natolik, že tě vyumělkovaný instaživoty ostatních zajímají víc než ten tvůj. A když už nedokážeš žít svůj život bez toho, abys ho vyfotil, natočil, nebo jen přidal rádobyvtipnej status. Status chronickýho facebookovýho konzumenta už tak vtipnej není.

Přemýšlím, že vytvořím událost Den bez Facebooku. Všechny vás pozvu. A pak budu jen čekat na vaše lajky a komentáře. A vy třeba pozvete i vaše ostatní přátele. Uděláme hodně velkou skupinu. Pak budeme celej den fotit, co jsme dělali a ráno si to posdílíme… Co vy na to?