Prostě kafe

Už je to neskutečných šest let, co jsem televizní černou kroniku vyměnila za černý kafe. Naskočila jsem na vlnu, která se v tý době právě měnila na tsunami, aby z kaváren spláchla český turky ve skleničce s ouškem a přinesla výběrovku, aeropress, bambusový míchátko a refraktometr. A tak jsem si na ní trochu ujela. Abych se později mohla vracet k jihlavance ze skleničky z ouškem.

Člověk nemusí být extra velkej odborník, aby si všiml, že gastro šlo v posledních letech hodně nahoru. Ve Znojmě teda fakt ne, ale všude jinde stopro. A baristi jsou najednou hodně sexy. Stylový holky v úžasných hadrech a pokérovaní týpci s dokonale střiženým plnovousem, co ti dokážou hodiny vyprávět voňavý story o kávovejch plantážích, metodách zpracování zrnek a jejich pražení. Jo, jsou to ti, kterejch se občas taky bojíš na něco zeptat, aby tě z tý kavárny náhodou nevyrazili, protože nejseš dost hipsta.

Měla jsem kliku, že jsem mohla koukat pod ruce těm, který jsou u nás nejlepší. Když jsem pak těm nejlepším sama měla dělat cappuccino, ty ruce se mi trochu třásly. I když je to jen kafe, že jo. Ale jela jsem na vlně a bylo to boží. Dokonce tak boží, že jsem si fakt myslela, že pít nesko zalitý nefiltrovanou vodou z rychlovarky je osmej hřích. A vůbec mi nedocházelo, jak moc jsem někdy byla na pár facek. Třeba když jsem jedný zákaznici řekla, že jí TOHLE (rozuměj nejlepší) kafe na turka prostě neprodám. Au.

A pak jsem se vrátila domů. A začala pracovat v tý jedný ze dvou kaváren, kde se dá vypít kafe. A  viděla, že pseudobarista tady může být každej, kdo se na pět minut postaví ke kávovaru. To, že se často víc řeší, jestli kafe teče třiadvacet nebo pětadvacet vteřin a jestli je správně kyselý, místo toho, aby sis všímal těch lidí, pro který to kafe děláš. Že se tváříš stejně jako to espresso. Vysoká acidita, jinak prázdný.

To léto, kdy jsem se na Pálavě poprvý vyplašeně postavila za dvoupákový Rancilio, jsem od jedný dámy dostala dárek. Řetízek na krk s malou konvičkou, kterou jsem za ty roky dvakrát ztratila, nesčetněkrát vyprala a rozbila jí ucho. Nedostala jsem ji za to, že jsem měla nejhezčí latte art. Ani za výklad o naturální Panamě od Graciana (kterou, mimochodem, miluju). Dala mi ji, protože jsem na ni byla milá.

A to je přesně důvod, proč to pořád dělám. Proč jsem od baru ještě neodešla za serióznější a rádoby skutečnější prací. Proč mi tady najednou nevadí nedělat irskou z filtru, lít do latte karamelovej sirup a do alžírský panáka vaječňáku. Ne kvůli stroji za půl mega a mramorovýmu baru. Ne kvůli nekonečnýmu příběhu jménem myčka, ani kvůli těžkejm nohám po třetí dvanáctce za sebou. Ale kvůli lidem, kterým to šíleně sladký latéčko se srdíčkem možná rozsvítí šedej den... A taky kvůli kafi zadarmo, jasně... :D

PS: Za tenhle text mě pošle kávovej bůh třetí vlny přímo do pekla, kde budu pít přepraženou robustu s mlíkem. A cukrem. No fuj.