Beton a třpytky

Znáš film Nádherná zelená? Je o jedný mimozemšťance, která se vydává na Zemi. A nechápe. Všudypřítomnej beton, lidi, který jsou odpojený sami od sebe, špinavou vodu a umělohmotný jídlo. Ta holka má divný vlasy a ještě divnější oblečení. Nerozumí světu kolem sebe a ten na oplátku nerozumí jí.

A já se stala přesně touhle mimozemšťankou. Někde na trase Znojmo – Plzeň - Znojmo jsem tomu (zase) přestala rozumět. Proč se nemůžu normálně nadechnout, proč jsem „divná“, když se usmívám a často marně vyhledávám oční kontakt. Proč na ulici, která se jmenuje Na Radosti, žádnou radost necítím a narážím jen na prázdný pohledy zakvádrovaných lidí z korporátů. Proč jsou obchody přecpaný tunama věcí, který nepotřebujeme, proč se ve všech nadnárodkách svítí celou noc, i když tam nikdo není. Proč lijeme pitnou vodu do fontánek, který mají jakože zkrášlovat nechutný nákupní centra. Proč se díváme do plochých displejů a zplošťujeme se stejně tak.

Už jsem dlouho pryč. Příliš dlouho na to, abych se v milovaný metropoli cítila doma. Na tom Zličíně mi odletěl kus duše, kterej tam nechtěl být. A vrátil se, až když jsem si sedla k jedný ze čtyř plzeňských řek a pod nohama cítila aspoň malej kousek trávy. Znovu mě napadlo, že ve městech trávím čas, ale tady v Kouzelným domě fakt žiju. Nebydlím – žiju. Miluju kafíčka, divadla, koncerty a dobrý jídlo v nepřeberným množství skvělých restaurací. Ale už jsou to jen takový třpytky, kterýma čas od času popráším ten život, kterej je mnohem víc skutečnej a jde mnohem víc na dřeň.

Jak říká pan Svěrák ve Vratných lahvích: „Jsem vítací typ. Ale abych se mohl vítat, musím se loučit.“ A já jsem vděčná, že se můžu vítat s tím mým Doma, který mám v sobě pořád, ale někdy přece jen trochu víc…