TEN příběh 17
„A to se nebojíš? Sama?“
Otázka, na kterou odpovídám od sedmnácti pořád stejně. Nebojím. Když stojím na
krajnici se zvednutým palcem, připadám si nejsvobodnější na světě. V tu chvíli
mi může zastavit kdokoli. Kněz, pasák nebo můj budoucí manžel. Je to jedno.
Sázím na tu jedinou správnou kartu a nastupuju.
Vlastně ani nevím, kdy
jsem takhle začala cestovat. Nejspíš někdy na gymplu v rámci nutných
přesunů mezi třicetitisícovým okresním městem a příhraniční vesnicí, kde jsem
nějakých osmnáct let žila. S Aničkou na zábavy do okolních vesnic. S toutéž
Aničkou na čundru plným vína.
S Ivem, kterýho
jsem vlastně moc neznala, jsme projeli Slovensko od Bratislavy po Košice a přes
Tatry zpátky. Na křižovatkách jsme si házeli korunou. Slovenskou. To bylo ještě
před eurem. Spali jsme kousek od bratislavskýho letiště, na zeleným ostrůvku
uprostřed dálnice, na pastvině, kde nás ráno cinkáním zvonců vzbudilo stádo
krav nebo na svatým kopečku v Nitře. Tenhle výlet byl kouzelnej a rozehrál
divadlo všemožných postaviček, který jsem za ty roky na stopu potkala.
Stopování se stalo mou
láskou, adrenalinem, součástí mě samotný, i když Iva vystřídala Katka, se kterou
jsem Na cestě už deset let. Tyhle stopovací korálky navlíkáme na neuvěřitelně
dlouhou šňůrku příběhů, který jsou někdy pro zasmání, jindy „na přes hubu“ a občas
taky docela o fous. Ale o tom je, tuším, psáno, jinde. Anebo radši ani ne.
Tuším, že má drahá spolustopařka se touhle svou cestovatelskou stránkou moc
nechlubí.
A teď jsem zase Na
cestě. Sama. Netuším, kolikrát jsem přesedala, než jsem dorazila do Lisabonu. Ani
jedna řidička. Nemám strach. Ani z rychlý jízdy. Ani z nenadálýho mlčení.
Ani ze selfíček na tříproudovce. Prostě věřím, jinak bych takhle nikdy jezdit
nemohla. Z auta jsem vystupovala za celý ty roky jen jednou. Když mi
nabídli prachy. Tuhle brigádku jsem tomu ruskýmu chlapíkovi s díky odmítla
a s Katkou skončila ve Slaným, v cizím bytě s jiným cizím chlapíkem
a spoustou vína. Za dva týdny po týhle nenadálý noční návštěvě jsme přestaly
kázat víno, odjely s jeho partou na vodu a začaly pít rum.
Ale teď jsem v Portu.
V polovině cesty. Je večer a dál se dnes nechystám, najdu hostel v centru
a připadá mi, že se vracím domů. Město je v zapadajícím slunci tak důvěrně
známý. Kašlu na únavu. Kupuju lahev vína a užívám si to, že nemusím nic. Bavit
se s lidma, poznávat památky, spěchat… Jsem zpátky a toulám se ulicema,
který budu mít už napořád zapsaný v srdci.
I když tenhle večer patří levný
lahvi ze samoobsluhy, odpálilo „portugalský Znojmo“ moji vášeň pro sladký a
těžký červený víno. To, který mi později v údolí u řeky zachrání nejeden
probrečenej večer. To, který piju na smutek i na radost. Který mě vrací na
tuhle cestu a někde uvnitř mý duše otvírá dveře ke všemu, co je pro mě
skutečný. Díky kterýmu se cítím živá. Který mi pomáhá překonat to nekonečně
dlouhý údobí mezi začátkem října a koncem února, kdy se svět kolem mě propadá
do padesáti odstínů šedé. Naštěstí bez mainstreamového pana Greye. To bych toho
musela vypít mnohem víc.
Jojo, potvrzuju, Slovensko bylo kouzelný.
OdpovědětVymazatA je hezké, že stopování stále kouzelný být může. Není to otázka věku, ale jen a jen vůle.
Hezké jaro, kdekoliv.
... i hezké léto, podzim... :) Úplně jsem tenhle tvůj půlnoční komentář zasklila. Tak děkuju. Nejen za něj .
Vymazat