TEN příběh 17

„A to se nebojíš? Sama?“ Otázka, na kterou odpovídám od sedmnácti pořád stejně. Nebojím. Když stojím na krajnici se zvednutým palcem, připadám si nejsvobodnější na světě. V tu chvíli mi může zastavit kdokoli. Kněz, pasák nebo můj budoucí manžel. Je to jedno. Sázím na tu jedinou správnou kartu a nastupuju.

Vlastně ani nevím, kdy jsem takhle začala cestovat. Nejspíš někdy na gymplu v rámci nutných přesunů mezi třicetitisícovým okresním městem a příhraniční vesnicí, kde jsem nějakých osmnáct let žila. S Aničkou na zábavy do okolních vesnic. S toutéž Aničkou na čundru plným vína.

S Ivem, kterýho jsem vlastně moc neznala, jsme projeli Slovensko od Bratislavy po Košice a přes Tatry zpátky. Na křižovatkách jsme si házeli korunou. Slovenskou. To bylo ještě před eurem. Spali jsme kousek od bratislavskýho letiště, na zeleným ostrůvku uprostřed dálnice, na pastvině, kde nás ráno cinkáním zvonců vzbudilo stádo krav nebo na svatým kopečku v Nitře. Tenhle výlet byl kouzelnej a rozehrál divadlo všemožných postaviček, který jsem za ty roky na stopu potkala.

Stopování se stalo mou láskou, adrenalinem, součástí mě samotný, i když Iva vystřídala Katka, se kterou jsem Na cestě už deset let. Tyhle stopovací korálky navlíkáme na neuvěřitelně dlouhou šňůrku příběhů, který jsou někdy pro zasmání, jindy „na přes hubu“ a občas taky docela o fous. Ale o tom je, tuším, psáno, jinde. Anebo radši ani ne. Tuším, že má drahá spolustopařka se touhle svou cestovatelskou stránkou moc nechlubí.

A teď jsem zase Na cestě. Sama. Netuším, kolikrát jsem přesedala, než jsem dorazila do Lisabonu. Ani jedna řidička. Nemám strach. Ani z rychlý jízdy. Ani z nenadálýho mlčení. Ani ze selfíček na tříproudovce. Prostě věřím, jinak bych takhle nikdy jezdit nemohla. Z auta jsem vystupovala za celý ty roky jen jednou. Když mi nabídli prachy. Tuhle brigádku jsem tomu ruskýmu chlapíkovi s díky odmítla a s Katkou skončila ve Slaným, v cizím bytě s jiným cizím chlapíkem a spoustou vína. Za dva týdny po týhle nenadálý noční návštěvě jsme přestaly kázat víno, odjely s jeho partou na vodu a začaly pít rum.  

Ale teď jsem v Portu. V polovině cesty. Je večer a dál se dnes nechystám, najdu hostel v centru a připadá mi, že se vracím domů. Město je v zapadajícím slunci tak důvěrně známý. Kašlu na únavu. Kupuju lahev vína a užívám si to, že nemusím nic. Bavit se s lidma, poznávat památky, spěchat… Jsem zpátky a toulám se ulicema, který budu mít už napořád zapsaný v srdci. 

I když tenhle večer patří levný lahvi ze samoobsluhy, odpálilo „portugalský Znojmo“ moji vášeň pro sladký a těžký červený víno. To, který mi později v údolí u řeky zachrání nejeden probrečenej večer. To, který piju na smutek i na radost. Který mě vrací na tuhle cestu a někde uvnitř mý duše otvírá dveře ke všemu, co je pro mě skutečný. Díky kterýmu se cítím živá. Který mi pomáhá překonat to nekonečně dlouhý údobí mezi začátkem října a koncem února, kdy se svět kolem mě propadá do padesáti odstínů šedé. Naštěstí bez mainstreamového pana Greye. To bych toho musela vypít mnohem víc.