KristOFFky

Nedávno jsem oslavila narozeniny. Kristoffky. Protože třiatřicet. A protože ten režim OFF je po překročení určitý magický hranice „sakra“ potřeba. Je to přesně ten čas, kdy se máme zastavit, nadechnout a zeptat se sami sebe, co s načatým životem.

Před více než deseti lety jsem nosila pseudointelektuálský oblečení a na tváři měla přesně tentýž výraz. Pseudo. A po pár rumech ani to. V hospodě s příznačným názvem Myslivna jsme se spolustudenty vedli nesmyslné hovory o morfologii a syntaxi naší mateřštiny, v lepším případě pak rozebírali výtvory z hodin tvůrčího psaní. Tahle vysokoškolská maska mi spadla, jen co jsem uklidila diplom na dno šuplíku.

Přiznala jsem sama sobě, že číst Respekt mě prostě nebaví. Že když pět let nezapnu televizi, nic se mi nestane. Že ve vlaku nemusím schovávat Ženu a život za Literární noviny. A že si místo záznamu politický debaty radši pustím video s Jardou Duškem. Ten mi totiž, na rozdíl od politiků, řekne třeba to, proč je právě třiatřicátej rok tím zlomovým momentem v našich životech.

I když už nějakej ten pátek nejsem ani ezoholka, která má na každým prstě minimálně jednu kartářku nebo léčitelku, „Duškoviny“ a „Toltékoviny“ mě pořád baví. Ve srovnání s těžko definovatelným „ezo“ totiž stojí nohama na zemi. Dost často bosýma, takže za mě ještě jedno plus. A tahle bosonohá moudrost přírodních národů říká, že do třiatřiceti let jsme na tomhle světě proto, abychom brali, učili se a čerpali ze zdrojů Matky Země. Jakmile ale přesáhneme tuhle magickou hranici, je čas začít vracet. Nejen proto, že zdroje nejsou neomezené. Hlavně musíme začít vracet, aby se na zemi zachovala rovnováha.

Je prostě čas začít splácet dluhy. Doteď jsem se „jen“ učila. Četla jsem spousty knih, mluvila s nesmírným množstvím moudrých lidí, nechávala se inspirovat… Pokud to ale nebudu žít, byl to promarněný čas. Stále častěji teď sleduju, že jsem to já sama, kdo se pomalu dostává do role učitele. Když jsem před lety hodně dlouho a hodně intenzivně bojovala se svým vlastním tělem, nenapadlo mě, že budu někdy o poruchách příjmu potravy přednášet na školách. Ani to, že se v mém mikrosvětě začnu dostávat lidem do povědomí jako „tanečnice“ a lektorka spontánního tance, díky kterému  líp vnímáme (a milujeme) naše tělo.

Máme začít splácet dluhy těm, kteří do nás investovali svůj čas a lásku. Možná jsme to doteď brali jako samozřejmost. Karty se ale pomalu obracejí. Je čas splácet dluh přírodě, ve které žijeme. Začít po sobě uklízet a zametat stopy, které před deseti lety možná připomínaly buldozer. Víc přemýšlet o tom, kolik toho vlastně (ne)potřebujeme. Že „ekologie“ neznamená batikovaný tričko a neoholený podpaží, ale že je to vlastně dost „in“ životní styl. 

Je taky čas splácet dluhy sami sobě. Svému zdraví. Svým nesplněným snům. Svým láskám. Svým nevyužitým možnostem. Své kreativitě. Své duši. Ta moje chce vzít batoh, psa a vyrazit na pár dní do hor. Spát pod širákem, koupat se v ledových řekách a zpívat. Nahlas a špatně. Psát bez ohledu na to, kolik lidí „mě“ čte. Tancovat, jako by se nikdo nedíval. A milovat, jako by mi v životě nikdo neublížil. Přestože (už) je mi třiatřicet. A taky právě proto.