TEN příběh 16

Potkávám Annu. S touhle blonďatou Němkou jsem se míjela posledních pár desítek kiláků před Finisterre. Taky padla do sítě Přítomnosti. Z toho místa je, jak už jsem řekla, těžký se vracet. Vídáme se na hipísácký pláži, kde jedna nebo druhá posedáváme v různých skupinkách podobně praštěných, podobně hledajících a nacházejících bytostí v Tady a Teď. Potkávám ji v hostelu. Taky neví, co se sebou, taky řeší vztahy… Na konci světa jsme spolu stihly jediný kafe. Rozloučily jsme se a vzájemně si popřály šťastných cest. A teď se na mě směje v Santiagu. Stejně zmoklá, stejně zmatená. Jdeme na jídlo. To je mimochodem to nejrozumnější, co můžete udělat, když jste na nějaký křižovatce.

Když dorazíte do Santiaga, můžete si vyzvednout něco jako poutnický diplom za vykonanou cestu. Nahlásíte se v kanceláři katedrály a druhej den se vydáte na mši, na který kněz čte národnosti všech poutníků. Nevím, jestli ten den zaznělo „republica checa“. Nechtělo se mi čekat v nekonečný frontě před kanceláří. Místo toho jsem si v knihkupectví koupila Malýho prince ve španělštině. Další do sbírky všech cizojazyčných vydání.

V některých mám věnování od mých milých. Do český verze mi Honza, kterej mě měl asi hodně rád, napsal „aby sis mohla kdykoli přečíst, co je v životě důležité“. Čínskou verzi jsem dostala za půjčený šaty. Francouzskou si koupila na břehu Seiny kousek od hostelu, kde jsme s Lenkou nekonečně dlouho snídaly bagety a horkou čokoládu. Portugalskou mi Lenka přivezla, když přijela poprvé domů ze stáže. To ještě netušila, že se do Lisabonu vdá. Ruskou mám od Moničky, která si tak jednou nutně potřebovala vidět Rudý náměstí. Slovenskou jsem ukradla v Olomouci na psychiatrii, kde jsem poprvý řekla, že potřebuju pomoc. Norskou mi přivezl zákazník kavárny. Kvůli vietnamský prý kamarád taxíkem projezdil celou noc. Na tibetský je fotka čínskýho papaláše. A ve španělský mám razítko z katedrály, ve který ten den možná nesloužili mši za poutníky z Česka. Na tom razítku je anděl. Vypadá dost podobně jako ta kérka, kterou jsem si nikdy nenechala vytetovat do třísel.

Od jedný holky jsem se dozvěděla, že přímo ve svatojakubský katedrále funguje něco jako tajná ubytovna. Podmínkou je přijít v určitou hodinu, vyhledat určitou řádovou sestru a počkat, jestli vás pustí dovnitř. Tahle noc se mi do paměti vryla jako noc nejsmradlavější postele. Na to, že jí předcházela mystická cesta, je to vcelku prozaický pád, ale přespání mě nestojí ani euro. Jsme totiž jedni z posledních poutníků, kterým se tahle utajená ubikace otevřela. Brzo už ji budou využívat jen jeptišky. Po její důsledné deratizaci, předpokládám.

I přes neskutečnej smrad, kterej čpí z každýho koutu místnosti, nemůžu říct, že by moje druhá noc v Santiagu postrádala kouzlo. Z panoptika podivných postaviček se mi vybavuje nádherně trefenej Holanďan, kterej si ze součástek sestrojil neskutečnej vehikl a ze země trávě zaslíbené přijel až sem. Taky jeden postarší šaman nebo trochu éterická holčina z Maďarska, která, na rozdíl ode mě, putuje mnohem víc hardcore. Na ubytovny většinou kašle, pokud nejsou zadarmo jako tahle. Spí, kde se dá, většinou pod přístřeškem z napůl děravý celty. A právě s touhle holkou brzo ráno ubytovnu opouštím. Ona míří do Madridu. A já si, konečně, napíšu na stopovací ceduli ty správný slova. Vigo - Porto – Lisabon.