TEN příběh 15

Sedím v Lisabonu u zapnutý pračky, která je pro mě momentálním středobodem světa. Na sobě mám šaty. Nový. Nádherný. Dlouhý až na zem. A hlavně čistý. Připadám si jako nejhezčí ženská na světě. Ta, která si splnila další z jejích soukromých snů. Sice jsem neprojela stopem Evropu, jak jsem si to kdysi napsala do nějakýho „to do listu“, ale přijela jsem z konce světa až sem. Sedm set kilometrů. Včetně jedný slušný party.

A to jsem vůbec netušila, kam vlastně pojedu. V hostelu jsem se míjela s Malým Princem, jediným Čechem, kterýho jsem za poslední týdny potkala. On odjížděl, mně začínal ten týdenní neplánovanej zásek v domě šamanů a andělů. Chtěl dojet stopem až domů do Hodonína, což se mu taky povedlo. Nejdřív jsem si myslela, že to dám taky, ale cítila jsem nějakej nesplacenej dluh vůči Santiagu. A tak jsem se vrátila.

Ve Španělsku se prý stopuje špatně. Nesouhlasím. První auto stopnu hned ve Finisterre, která se během pár dní změnila z prosluněnýho letoviska na nefalšovanou Anglii. Je čas vypadnout, jsem zmrzlá na kost a nemám žádný teplý oblečení. Týpek, kterej mi zastaví, zimu a déšť neřeší. U moře vypne motor, svlíkne se a jde si zaplavat. Paráda, frajere, tak přesně tohle jsem nepotřebovala. Ale asi bych ti měla věřit, když už s tebou někam jedu, že jo… Neplánovaná zastávka se obešla bez ztráty kytičky. Obávanou ztrátu neexistujícího věnečku řešit nemusím a pokračujeme v krasojízdě až do Santiaga, který mě na druhej pohled dostane na kolena.

Před pár dny jsem město opouštěla s Chrisem a vlastně na sebe celý to kouzlo nenechala zapůsobit. Teď sedím celý hodiny před katedrálou a pozoruju proudy poutníků. Kradu jim úsměvy, objetí, vyčerpání, slzy i štěstí. Usmívám se na ně a cítím se jako La Que Sabé, Ta, která ví. Jako stařena z pradávnýho indiánskýho příběhu. Jako člověk, kterej viděl, co je za zrcadlem. Přítomnost se zhmotnila do jediný vteřiny, která trvá celý dny. Nevím, kde budu spát, kudy se vrátím domů, jestli mám dost peněz ani jak dlouho ještě zůstanu na cestě. Po tvářích mi tečou potoky slz. A když si později udělám selfíčko před svatojakubskou katedrálou, vidím ve svých najednou tak průzračných očích svítit celej svět.