TEN příběh 14

Otřela zamlžený zrcadlo. V posledních měsících jí začalo docházet, že korektor není jen člověk, kterej vystudoval podobnej obor jako kdysi ona a kterej teď opravuje chyby v cizích textech, protože se nezmůže na ty vlastní.  Roztírá si jej kolem očí, ve kterých marně hledá záblesky Barevné. Holky, který v ní z každým dalším chlapem bylo čím dál míň, až se ztratila úplně. Ani neví, jak se to stalo. Možná vystoupila někde na trase Praha – dalekej východ. Aspoň pro Pražáky je dalekej určitě. Cokoli za Brnem už je nejmíň Estonsko.

Dredař si to myslel taky. Říkal jí Královno z Moldávie. Stejný slova, stejnej jazyk, úplně jiný světy. Barevný. Plný lásky, světla a štěstí. S tímhle štěnětem byla nejšťastnější holka na světě. Před ním potopa. A po něm? Asi taky. Možná chtěla věřit tomu, že ten další není náplast. „Intenzita vztahů nezávisí na jejich délce,“ zapsala si večer do deníku. Možná, že ty nejkratší lásky jsou ty nejsilnější. Tahle byla. Pamatuje si z ní každou vteřinu. Kromě těch, ve kterých se propadala do absolutní tmy. Takže si pamatuje zhruba půlku všech těch vteřin. A tohle asi žádnej normální člověk neustojí. Tahle nesnesitelná těžkost bytí je sebe-vražedná. Utíkej, dokud můžeš.

Podívala se do očí pomalu stárnoucí holce, za kterou ještě doutnají poslední mosty. A znovu se v časový smyčce vrátila do Toho příběhu, jako by doufala, že se jí podaří rozšifrovat všechny ty nekonečný Proč.