Show must go on

Jsou lidi, kteří vaším životem jen tak projdou a vy si toho ani nevšimnete. A pak jsou lidi, kteří projedou buldozerem a ještě se pro jistotu několikrát otočí, abyste na ně náhodou nezapomněli. Tenhle chlap řídil buldozer. Zítra by mu bylo osmapadesát.

Žádnej z mých textů mi nikdy nedal tak zabrat jako ta řeč, kterou jsem psala před devíti měsíci. Připadá mi to tak strašně dávno, jako by to bylo v minulým životě a vlastně to v minulým životě i bylo. Když se ve smuteční síni naplno rozeřvaly nejen desítky přítomných hostů, ale i nepřítomnej Freddie, kterej ze srdce vykřičel, že Show musí jít dál, i kdyby na chleba nebylo, smála jsem se i přes potoky slz, který mi valily po tvářích. Zvládli jsme to. Takhle jsi prostě žil.

Poznala jsem tě, když ses vracel z léčení. Obrovskej chlap v kovbojským klobouku, kterej mě hned vzal do rodiny a nabídl mi místo, kam můžu jezdit domů, když jsem už žádný „doma“ neměla. Věděl jsi, že jsme si strašlivě podobní. Děsivě podobní. Já tuhle podobnost vnímám s každým svým depresivním propadem. A vím, že jsem tady, v tomhle domě, taky proto, aby se tyhle stavy už nevracely. Nebo ne tak často. Nebo ne tak hluboko. Protože oba dva víme, že bych už to nezvládla a že je ten most hodně blízko. Možná mě z tý terasy hlídáš. Možná se hlídáme navzájem.

Těch šest let, kdy ses stal mým druhým tátou, jsi mě neskutečně vytáčel. Byl jsi strašně hlučnej. Pořád jsi na někoho hulákal, nebo tady naplno řvala ta obrovská televize, která mi teď zbytečně zabírá půlku zdi. Musela jsem poslouchat tvý rasistický kecy na každýho, kdo byl černej, žlutej nebo jen trochu víc dohněda. Byl jsi namachrovanej inženýr a mistr světa, kdokoli měl jinej názor než ty, byl blbec. Tak jsme někdy radši nemluvili. Byl jsi tak neskutečně vtipnej, až se divím, že ti za to někdo nerozbil hubu. Nesnášela jsem tě, když jsi měl svý démony a já se o vás na dálku bála a nemohla nikomu pomoct. Věděla jsem, jaký to je, otřepat se, jakože nikdy nic nebylo. A věděla jsem taky, co všechno může bejt pod maskou klauna.

Pořád jsi tady. Děkuju za to, že tě z tohohle prostoru a ze svýho života nevymažu, i kdybych nakrásně odvezla všechny tvý věci na charitu. I když jsem „kvůli tobě“ ztratila tátu, našla jsem chlapa, kterej byl živel a pohroma zároveň. Rovnýho chlapa, vedle kterýho se mamka postavila na vlastní nohy a stala se z ní krásná samostatná ženská. Člověka, kterýho šlo buď milovat nebo nenávidět, ale kterej nebyl nikomu jedno. Tvoje stopa bude v Údolí dutých hlav ještě hodně dlouho.

I když jsi věčně skákal do propastí, uměl jsi žít a neposrat se. Tak ty tvoje ne-narozeniny oslavíme přesně po tvým. Ve třiceti lidech, s kytarama, jídlem a asi i chlastem, kterým by šel napustit celej bazén. Vykouříme Philipa i Morrise, zapálíme ti svíčky a poděkujeme. Že jsme s tebou mohli jít kousek cesty. Respekt, pane. Byl jsi frajer. I když mě to zase roztrhá na kusy, už teď cítím ten úsměv, kterej se vydrápe přes slzy, až začne zpívat Freddie.