Deprese je vůl!

Nevím, kdy ke mně přišla poprvé. Ale ten pocit, že nechci žít, znám odjakživa. Hodiny, kdy jsem jako paralyzovaná ležela nebo chodila od jedný zbytečný činnosti k druhý, zatímco mi utíkal čas. Kdyby nebylo jí, možná jsem někde úplně jinde. Třeba bych dávno nebyla stará slečna, ale mamka od tří dětí. Nebo bych udělala hvězdnou kariéru, „někam to dotáhla“ tak, jak se to ode mě očekávalo.

Místo toho „znám všechny ty volby bez výběru a znám milimetry nebeských rozměrů,“ když se na svý cestě jednou za čas řítím opačným směrem. Vím, jaký to je, řvát v prázdným bytě, kde ti nikdo nemůže pomoct. Pít, abych zapomněla na to, že nikdy nebudu úplně normální. Je to paradoxní, celej život jsem si přála být výjimečná. A tuhle výjimečnost jsem si našla asi v tomhle úniku od reality. V nepředstavitelný samotě a bolesti, která mě trhala na kusy a věděli o ní jen ti nejbližší, kteří právě proto byli úplně nejdál.

Víš, jaký to je, když proti sobě otočíš nůž, protože už to dál prostě nejde. Znáš ten děs, když ti dochází, že tohle už je fakt trochu moc, ale nemůžeš s tím nic dělat. Hodiny tikají, nevíš, kolik času ti ten nahoře přidělil, ale trávíš ho tím, že se jen díváš na ty hodiny a přeješ si, abys už jednou konečně dokázala překročit tenhle stín. A pak ho překročíš, nějakou dobu jdeš po světlý straně … a pak spadneš dolů. A pořád dokola.

Najít tu sílu, jít dál, věřit, že to zvládneš, věřit, že to zvládnete. A pak se ti pod nohou odlomí první kamínek, co se začne kutálet ze srázu. A těch kamínků je najednou víc a víc, až se pod tebou trhá celá cesta a ty padáš dolů a nemáš se čeho chytit. Ležíš a díváš se na modrý nebe. Počítáš rány. Přežila jsi to. A víš, že to někdy není výhra.

Ostatní už jsou daleko. Nejdřív tě zkoušeli chytit. Pak ti pomáhali nahoru. Časem ještě čekali, až vylezeš sama a nakonec šli dál jinou cestou. A ty už někdy ani nebrečíš, jen pozoruješ, jak se z velkých ambiciózních snů stávají ty nejmenší střípky, ze kterých se znovu poskládáš dohromady. Učíš se znovu dýchat a mít radost z toho, že neprší. Mít radost z toho, že prší. Sundat si boty a lehnout si do trávy. Tancovat. Psát. Sbírat sílu na další cestu. Učíš se žít s vědomím, že až tu sílu najdeš, znovu půjdeš po úbočí a pod nohou ti začne padat první kamínek…

Život s depresí je silný kafe. Učí tě vážit si všeho, co ti po každý další centrifuze zbylo. Učí tě s velkou pokorou poděkovat každýmu, kdo se aspoň pokusil s tebou kousek jít. Učí tě brutální upřímnosti k sobě i k ostatním. Každej další propad je jako malý znovuzrození. Tahle dáma v černém se neptá, jestli s ní chceš jít. Když se k tobě přidá, nezbývá ti nic jinýho. Někdy je ta cesta sice trochu na hovno, ale prostě jdeš. A někdy třeba ani neprší…