Seber svý kosti a běž

Milenu jsem poznala, když mi bylo deset. Tahle indiánka byla o padesát let starší než já a naučila mě, jak změnit myšlenky, abych si vyléčila ekzém. Měla v sobě něco z holčičky, i když za ní vlály dlouhý stříbrný vlasy. Pak mi na dvacet let zmizela. Nedávno jsem ji potkala. Letěla jsem za ní málem přes půlku města, abych se přesvědčila, že je to ona. A abych jí mohla poděkovat.

Po Mileně byl indián i Mirek a pro mě tenhle doprovodnej lifestyle dlouho znamenal jen chodit bosky po lese, koupat se v řekách, spát pod širákem a místo zlatých davidoffek kouřit balenou jávu. Pořídit si djembe, toulat se s batohem po horách a skočit nahá do řeky, rozpustit vlasy, nosit otrhaný rifle nebo dlouhý šaty. Korálky, náušnice, třásně a tak. Učit se poznávat kytky, rozdělat oheň sirkama a neleknout se, když vedle stanu začne štěkat jelen.

Někdy člověk musí jít hodně daleko, aby se mohl vrátit. Učíme se od jiných, jak se stát indiány ve svých vlastních životech. Monika Michaelová, která s indiány žila, používá termín „indigeneous people“, který překládá jako „místňáci“. Tedy domorodci. Ti, kteří přirozeně žijí v prostředí, ve kterým mají svoje kořeny.

Nevím, kolikrát a proč jsem se v životě stěhovala. Kolik jsem na cestách poznala lidí. Kolik z těch lidí „dělalo ezoteriku a zabývalo se duchovnem“. Ani kolik z těch ezo věcí jsem sama zkusila a jak dlouho se v nich zamotávala. Poslední měsíce jsou jiný. Už neutíkám za ničím ani před ničím a kruh se uzavřel. Začíná to být čistý. Možná indiánsky čistý. Bez rekvizit, rituálů a nicneříkajících keců.

Můj svět je najednou malej a osekanej na kost. Ve starým příběhu se stařena La Loba toulá celý noci po lesích a skládá k sobě kosti mrtvých zvířat. Až je má všechny pohromadě, začne nad nimi zpívat, dokud zvířata znovu neožijí. Půl roku jsem skládala kosti. Teď zpívám. 

Některý kosti jsem našla hned. Jiný jsem hledala celý měsíce. Někdy to už vypadalo, že je celá kostra kompletní, když zafoukal vítr. Nebo jsem ji vzteky rozkopala a musela začít znovu. Jindy jsem se na hledání prostě vykašlala a někdy jsem zase nacházela, když jsem to čekala úplně nejmíň. Během skládání toho puzzle jsem třeba zjistila, že musím tancovat nebo péct chleba. To, jak je pro mě důležitá rodina. 

"Na kost" se osekali přátelé, moje představy o sobě samé, ego nebo plány do budoucna. Během hledání kostí jsem našla křídla i kořeny a tak nějak po svým se stala indiánkou. Tou, která sice běhá bosky po lese, ale taky kouří zlatý davidoffky a občas vytáhne babiččinu zástěru, aby rozesmála sebe a všechny, který mluví řečí jejího kmene.

Howgh.