Mayová

Jsem povrchní. Fakt jsem si myslela, že ne. Přece nesoudím knížku podle obalu. Jsem tolerantní, otevřená a mám nadhled. Velký kulový. Jsem úplně stejná jako všichni ti, který celý roky kritizuju za jejich hlavu v zadku. Vlastně ne, nejsem stejná. Jsem mnohem horší, s hlavou ve svým vlastním zadku ještě mnohem hlouběji, jakkoli se to z anatomickýho hlediska může zdát nemožný i pro zkušenýho jogína.

Myslela jsem, že už jsem nějakou dobu Na Cestě. Že můj guru je Kristus, sedmdesátiletá indiánka v batikovaných hadrech nebo Jarda Dušek. Když jsem ale nedávno sedla do jednoho nenápadnýho zakouřenýho taxíku, došlo mi, že jsou věci úplně jinak, než se zdají. Že jsem sice možná někam vyšla, ale třikrát jsem se vrátila pro svačinu, dvakrát si zavazovala boty a každých padesát metrů si kontrolovala make-up.

Myslela jsem si, že vím hodně o lásce. Prošla jsem takovým peklem, že už logicky „musím být lepším člověkem“. Určitě teda lepším než ti ostatní. Ti, který za sebou vůbec žádný soukromý peklo nemají. Ti, kteří mě nenechávají číst ve svých příbězích a neotvírají přede mnou svý hluboký rány.

Myslela jsem si, že umím bezpodmínečně milovat a odpouštět. Jasněže umím. Ale zkus mi ublížit. Budu tě nenávidět celý roky a házet na tebe špínu všech ulic světa. A taky pít a utápět se v sebelítosti. Protože bezpodmínečná láska ano, ale jen vocaď pocaď.

Myslela jsem si, že momenty osvícení a pravdy přicházejí po celodenní četbě seberozvojových knih, při zapadajícím slunci pod duhovou oblohou plnou zpívajících jednorožců. Že jedinej chlap, se kterým budu řešit vztahovky, bude kněz. Nebo někdo, kdo vypadá jak Lorenzo Lamas v roce 1992. Rozhodně ne jako dost divnej chlápek s vizáží pana Burnse po drogovým večírku.

Někteří buddhističtí učitelé dávají svým žákům osobní mantru. Já tu svou dostala v otřískaným taxíku a zní přesně takhle: „Na to se vyser, beru. Jinak nikdy nebudeš šťastná.“