„Já ti to říkala!“ (Tvoje intuice)

Za pár dní se zaklapne kapitola, která mi dala pěkných pár facek. Když jsem do toho místa vkročila poprvý, vůbec se mi tam nelíbilo. Strohý, na zdech milion zákazů a příkazů, naproti mně člověk, ze kterýho se mi bezděky lehce sevřel žaludek. Tehdy jsem tam byla ještě sama za sebe. V žádný roli. Nic se ode mě nečekalo, mohla jsem v klidu svítit. A přesně to jsem dělala. Proto mi tam nabídli práci. 

Když jsem pak šla na ofiko pohovor, všechno ve mně křičelo: „Neblázni, vždyť tady nechceš být!“ A já jsem Ji umlčela stejně tak, jako když si indián nazuje boty. Ztratí spojení se Zemí a necítí vůbec nic. Ego si libovalo, že bude dělat „práci, která má smysl“, ve který bude „pomáhat ostatním“… Indiánka uvnitř radši odvrátila hlavu a zalezla do svýho teepee, aby tam nad pár flaškama ohnivý vody trpělivě počkala, až znovu přijde její čas.

Do tohohle stanu se zavírá pokaždý, když ji neposlouchám. Když ignoruju ten pocit v břiše, když jsem odpojená od svýho srdce, když jdu cestou, která mi nenáleží. Ví, že teď tu facku potřebuju dostat, abych si na ni zase vzpomněla a se sklopenou hlavou ji zavolala zpátky. A není to jen o práci, jasně. Ať už se trápím kvůli chlapovi, kterej v mým životě nemá co dělat, nebo si dám kafe s mlíkem, i když vím, že mi po něm bude špatně, pozoruje mě z teepee, v klidu pokuřuje a vyčkává. Ví, že se někdy vrátím za pár minut. Jindy za pár měsíců, zdevastovaná jak Rocky po devátým kole.

Některý lekce přicházejí, aby nám ukázaly, že už je nepotřebujeme. Vážně se už nepotřebuju zaplétat do inter-personálních intrik, nechat se sešněrovat pravidly, nacpat do škatulek, který jsou mi těsný ani si hrát na to, že jsem šíleně „cool“ a nevadí mi práce s lidma, který jsou sice bílý, ale duši maj skrznaskrz černou. A pak se vracet domů odpojená sama od sebe, prázdná jako Znojmo po pátý hodině odpoledne a s neodvratným pocitem, že je v mým životě něco sakra špatně. 

Tohle všechno už tady bylo. A tohle všechno mi taky ukázalo, že je čas jít. A zase poslouchat indiánku. Tu, která vybíhá ze stanu s rozevlátýma vlasama plnýma copánků, korálků a peříček. Která objímá stromy, zdraví slunce i měsíc, svítí pro sebe i na cestu ostatním, jde bosá přes kopce i údolí a je jí jedno, co bude dělat. Ví, že teď chvíli pracovat nebude, protože chce jednoduše dýchat a znovu se vrátit kořeny na zem a korunou k nebesům. Howgh.