PF 2017

Za chvíli končí rok, kterej byl „o ničem“. Aspoň se mi to někdy zdálo. Na takovej klid jsem totiž nebyla zvyklá. Nikam jsem se nestěhovala, s nikým se dramaticky nerozcházela ani neméně dramaticky nesešla. Na 365 dní jsem se zasekla na jednom místě, ve třicetitisícovým příhraničním městě, od kterýho mě dělí pohádkový zelený údolí, skály a řeka. Studený měsíce jsem trávila na gauči, teplý na terase. Žádný kotrmelce.

Na prahu novýho roku ale vidím, že to zas taková jízda rozkodrcaným courákem nebyla. Během těch dvanácti měsíců jsem se naučila vnímat rytmus krajiny, ve který žiju, na dřeň jsem poznávala sama sebe, stala se lektorkou jógy a tance, autorkou pár desítek reklamních textů, článků i tohohle pseudodeníku pro dvě stovky nejbližších přátel, začala jsem přednášet o pekle poruch příjmu potravy, naučila se péct nejlepší chleba, zamilovala se do portského, pokácela pár stromů a začala pracovat s dětma, který toho za sebou mají víc než spousta z nás. 

Zbavila jsem se všeho, co v životě nepotřebuju – od šamponu na vlasy přes věci, který mi nedělají radost a ty, který se mnou ne-sou-zní. Přestala jsem vyhledávat mrtvý zvířata na talíři a lidi, kteří víc berou, než dávají. Poznala jsem, že síla přátelství není přímo úměrná vzdálenosti, stejně jako intenzita lásky nezávisí na délce vztahu. Naučila jsem se opouštět, odpouštět, přijímat to, co nejde změnit a snažit se změnit všechno, co v mých silách je. Odsekla jsem ezoterický nitky a pozvala do svýho života Krista. Začala jsem otevřeně mluvit o životě s depresí a naučila jsem se říct si o pomoc. A děkovat, když přišla.

Díky vám všem, kteří se mnou v tomhle vlaku jedete. Těší mě, že se vám líbí moje psaní... i když nejsem slavná spisovatelka a nemám desítky tisíc sledujících, jak si to možná před rokem moje ego naplánovalo… J 

Přeju vám krásnej závěr letošního roku. Abyste stihli dočistit a pořešit všechno, s čím se už nechcete tahat do roku sedmnáctky. Spoustu splněných snů a radosti z malých věcí. Protože o těch maličkostech to všechno je...