Má máma má...

Včera jsem s ní seděla u kafe a teambuildingový cigarety. Říkala mi, že když jí bylo dvacet a byla jediná svobodná, prostě zašla pro papíry na martiku. Chtěla se vdávat. Tak si ho vzala. A pak jsme přišli my.

Nejsme si podobný. Aspoň ne navenek. Ona je modrooká blond, já tmavá se zelenýma očima. Hodně věcí ale máme společných. Myslím, že je jich čím dál víc. Taky jezdila stopem, líbí se jí motorkáři a spoustu let svýho života má v podivný, všechno vytěsňující mlze. 

Tahle ženská je úžasná bytost, která stojí nohama na zemi a zároveň hledá Boha. Naučila mě neposrat se. I když jsem často ryla hubou v zemi a žrala prach, věřila, že to zvládnu. I když ji strašně bolelo, že mi nemůže pomoct, že za mě ten život neodžije a kormidlo, který se kroutilo ve špatným směru, neotočí, i kdyby nakrásně chtěla.

Viděla, jak do mýho života přichází jeden chlap za druhým a viděla taky, jak to jeden za druhým vzdává. Viděla, jak se mi sype kariéra, ke který jsem přišla jako slepej k houslím, jak nevím, co se sebou, nemám prachy, jsem sama, bojuju s démonama. Jak jsem taky jedna z mála „svobodná“, přestože je mi o dvanáct víc než tehdy jí a v dohledu není nikdo, komu bych do ruky vrazila ty papíry z matriky. I když by mě nejradši ochránila před zlem celýho světa, nemohla to udělat. Tak se jen zpovzdálí dívala a držela mi pěsti. To už tak maminky dělají.

Dneska je jí pětapadesát. Nevypadá na to. Je krásná. Jak jde po tý cestě, ubývá laciných třpytek a pozlátka a přibývá síly. A taky víry, že i když jdeme až po kolena bahnem, vždycky je nad náma něco, co nám nedovolí to vzdát. Každej z nás píše svůj vlastní román. Ten její je o odvaze, odhození strachu, předsudků a železnejch koulí na noze. O síle neopouštět. O nenápadné moudrosti a daru vidět krásu v malých věcech kolem nás.

Možná nikdy nebudu máma. Třeba neseberu odvahu na to, abych poslala dál klubko narušených genů plných olovnatý karmy. Třeba tu odvahu seberu, ale už bude pozdě. Třeba se ta lajna ženských, který hledají samy sebe, u mě zastaví a třeba bude pokračovat dál, mnohem čistší. Mojí mamce ale patří velký díky za to, že jsem, i za to, kdo jsem. Navzdory genům a právě díky nim.

PS: Vstáváš a chystáš se na další noční. Piješ kafe a kouříš cigaretu, možná už druhou. Pod nohama se ti motají kočky. A možná se ti teď chce trochu brečet, protože si tohle přání přečtou i další (asi tak tři:) ) lidi. Tak krásný narozeniny, mami!