Olomouc

Každej má nějakou svou třináctou komnatu. Ta moje je stotisícový město, aktuálně vzdálený  necelých dvě stě kilometrů. A stejně tak to můžou být tisíce světelných let. Když se začne do vzduchu vkrádat podzim a dny jsou kratší a kratší, ocitám se v týhle komnatě častěji.

Ten film už se roztáčí. Je mi dvaadvacet a začíná můj první podzim v Olomouci.  Mám zelenej svetr, korálky a červený boty. Zkouším studovat, místo toho objevuju křivolaký uličky, ticho starých kostelů a kavárnu Kráska dne a kašpar noci, která voní horkou čokoládou s chilli. Procházím nekonečně dlouhým parkem, pod nohama mi šustí listí, ve kterým hledám kaštany a nový sny. Stejně lesklý a neporušený, jako jsou tyhle zářivý diamanty, který vyskakujou ze svých ježatých slupek.

Ten první podzim voní sněhovýma vločkama v osmým patře neředínskýho paneláku. Druhej pak cinká jako tramvaje, který projíždí pod oknem úžasnýho bytu, co se na dlouhý roky stane mým domovem. S širokým úsměvem, naivníma očima a nohama v minisukních objevuju svět psaní a hospod. Poprvý se všem démonům dívám zblízka do tváří a snažím se je utopit v chlastu.

Tak, jako se houpu na vypletený pneumatice na dětským hřišti u Ušáku, lítám mezi černou a bílou. Mezitím se mi tohle město vrývá pod kůži jak neumělý tetování, který si sama uděláš jehlou ve tři ráno po hodně dlouhým večírku. Ani o tom nevíš, ale už se ho nikdy nezbavíš. I kdybych tuhle kérku schovala před celým světem, před sebou ji neschovám ani neodříznu s kusem masa. Olomouc je jizva, která ke mně patří.

Když jsem ji opouštěla poprvý, napsala jsem jí dopis, ve kterým jsem jí děkovala. Díky týhle hanácký krásce jsem se narodila. Z vyplašenýho štěněte se někde mezi hlavním nádražím a konečnou v Neředíně stal jinej člověk. Skládala jsem kousky sebe na židovským hřbitově, při toulkách s vypůjčeným psem, na koncertech a výstavách, nad kafem, na tiskovkách, na přednáškách. V poslední lavici mořickýho kostela. Na houpačkách v Kratochvíli.

Taky jsem tady milionkrát umřela. V náručích, v alkoholu, v protoulaných nocích podél kolejí a nekonečných telefonátech, který neměly smysl. Na vánočních trzích, který často nevoněly jen punčem, ale byly slaný od slz.

Když jsem ji opouštěla podruhý, nebyl na psaní dopisu čas. Ten strom v parku, kde před lety skončilo mý krasopisný díkůvzdání, se už rozpadl na třísky a já bych na písmena stejně neviděla. Dveře od komnaty se zavřely. Zatím se je bojím otevřít. Bojím se potkat všechny ty, kterými jsem byla. Možná by mi to všechno bylo líto. Možná bych jen brečela a možná bych jen děkovala.

Když se ale takhle začne vkrádat podzim, srdce chodí po olomouckým náměstí, nasvíceným žlutejma lampama. Dívá se na Trojici v mlze, poslouchá michalský zvony a cítí se jako zářivej a tak moc křehkej kaštan v šustivým listí. Ten, kterej zahodil svý ježatý slupky, protože už je nepotřebuje.