Deset kilo štěstí

Osm let jsem měla bulimii. Desátý rok ji objektivně nemám. Na jaře jsem vymyslela projekt Zn. Ideál. Je to program, se kterým jezdím po školách a vyprávím holkám tenhle příběh, aby jej nemusely žít. Říkám jim o tom, že jakmile spadneš do pekla poruch příjmu potravy, máš tenhle cejch napořád. Nemusíš mít třicet kilo, ale jídlo (a nejen jídlo) už nikdy nebudeš vnímat „normálně“.

Když jsem se stěhovala do kouzelnýho domu k řece, byla moje váha při výšce 170 cenťáků hluboko pod šedesátkou. Spíš něco nad padesát. Tohle číslo jsem si v dobách svý největší bulimický slávy držela zuby nehty a myslela si, že by se stalo něco strašlivýho, kdybych přibrala. Teď za ním nestály hodiny cvičení ani kolotoč lednička-záchod, ale pár měsíců nevyspání, srdce na kousky a nervy nadranc. Rozdala jsem krabice oblečení, který ze mě padalo. Zapomínala jsem jíst. A ani mě nenapadlo, že jsem se kdysi v tomhle vyhublým tělíčku cítila jak Popelka na plese.

O pár měsíců později jsem začala péct neodolatelně dobrej chleba, kterým pravidelně zásobuju všechny, kteří si tady podávají dveře. Začetla jsem se do starých deníků a začala svůj „ideální“ příběh sepisovat. Poprvý jsem se podívala do očí těm, kteří si jej přišli poslechnout. Dala jsem pár rozhovorů místním novinářům a začala plnit diář termíny dalších přednášek. Znojmo vonělo jarem. Kouzelnej dům ožil a terasa se změnila v místo nepravděpodobných setkání a málokdy končících večírků.

Když jsem začátkem léta ze zvědavosti (ke který mě dohnala skutečnost, že nemám co na sebe) stoupla na váhu, nevěřila jsem vlastním očím a postup raději dvakrát zopakovala. Nekompromisní digitální mašinka ukazovala o deset kilo víc. Být to před dvanácti lety, rozbrečím se. Pak stojím každý den hodinu denně u zrcadla. Cvičím. Ze zoufalství vyplením ledničku a všechno vyzvracím. A pořád dokola, možná s jedním nebo dvěma intermezzy, během kterých si od ubíjejících myšlenek odpomůžu nožem, nůžkama, nebo žiletkou. A budu doufat, že je bolest a kapky krve zaplaší. Aspoň na chvíli. Takhle stojím na váze a nevěřícně se směju těm deseti kilům štěstí, který se během krátký doby usadily kolem mýho břicha. A připadám si jako princezna, protože každý to kilo navíc znamená krok od propasti, do který jsem padala.

Zní to jako pohádka. Tahle princezna ale má v sobě spícího draka, kterej ji do tý propasti může kdykoli shodit. Stačí, když jí bude vytrvale našeptávat: „Skoč“… Bulimie je zrádná mrcha. V době, kdy jsem se začítala do svých deníků a připravovala přednáškovej program, začalo se ve mně něco lámat. Znovu jsem se povědomě dostávala k jednání tý holky, pro kterou byla její postava všechno na světě. Znovu jsem na čas prožívala každý svý kilo navíc. Jinak, míň dramaticky, ale přece. Uvědomovala jsem si starý vzorce chování, který mi říkaly „když přibereš, zajez to“… Uvědomila jsem si, že zase stojím na hraně a že je to velká zkouška.

Tentokrát už jsem ale nebyla ve vzduchoprázdnu. Cítila jsem zodpovědnost nejen za sebe, ale i za všechny, pro který byl tenhle coming out a věděla jsem, že jestli to teď nezvládnu, budu v tom zase lítat. A že už nebudu mít sílu na to, abych se z toho kolotoče dostala. Pozorovala jsem každou myšlenku, která nebyla moje, ale měla ji na svědomí bulimie, navěky spící drak. Najednou jsem cítila, že nespadnu, i když se mi často z pohledu do propasti klepaly kolena. Kdysi jsem se styděla svléknout do plavek. Zatímco se ostatní koupali, počítala jsem si doma žebra. Teď skáču ráno do ledový řeky. Drak spí… 

PS:  Projekt "Ideál" je zatím tady ... a až se k tomu konečně dostanu, bude i web :-) https://www.facebook.com/zn.ideal/