Co mi řekla řeka 2
Pomalu, zlehka začínám zase psát.
Během tý pauzy jsem stihla dost věcí. Třeba zapomenout, jak se
přihlásit na blog. Přestat se v návaznosti na poslední příspěvek
omlouvat za to, že chodím častěji do hospody a málo do kostela.
Přestala jsem řešit, že píšu dost
online, dost osobně a dost o sobě plus lidech, kteří se možná
tak nějak navzájem znaj. Začala jsem víc běhat, víc cvičit,
míň pracovat, víc jíst a taky víc pít. Přestala jsem kouřit.
Poněkolikátý. A zatím to jde. Přestala jsem se vážit a
přemejšlet, kolik s tím nekouřením naberu. Protože jsem si
začala vážit sebe. Poněkolikátý.
Začala jsem se bavit s lidma o hodně
mladšíma, než jsem sama. A taky s těma o hodně staršíma, než
jsem sama. A všichni ti lidi napříč generacema mi mají co dát.
A já jim asi taky. Protože jsem v takovým střednověku. Uprostřed
a zároveň ve středu. Ve středu sebe samý. Ani nahoře, ani dole.
Ani ubrečená, ani křečovitě vysmátá. V klidu. Jako řeka. Jako
ta řeka, do který pořád chodím. I když je únor.
Ke splavu, kde se otužilci scházejí,
to mám pěšky asi dvacet minut. Je to přesně doba, během který
se naladím na endorfiny a těším se. Většinou. Někdy se bojím.
To když mi do toho začne moc mluvit hlava. Toho, že se začnu ve
vodě dusit. Že se nebudu moct vrátit zpátky. Že nevylezu na
břeh, protože nebudu cítit prsty na nohách. Že sebou u
převlíkání švihnu. A pak na to většinou zapomenu. A prostě
plavu. I když je ten únor.
Posledních několik týdnů totiž
chodím k řece s jedinou myšlenkou: „Co nejhoršího se mi může
stát?“ Seknu sebou, a co? Udělá se mi špatně, a co? Vždycky
se to nějak vyřeší.
A tenhle přístup si teď vztahuju tak
nějak na všechno. To bytí je pak takový lehčí. Když si
uvědomíš, že ve finále jde vážně o to pověstný hovno. Ten
chlap se mi už neozve, a co? Vyhodí mě z práce, a co? …Prostě
jen plynout s proudem a peřeje řešit, až přijdou. Mimochodem,
nikdy jsem sebou nešvihla. A ty zmrzlý nohy se vždycky nějak
otřepou. Je to dobrý.
PS: Fotka je z 1.ledna. Nejhorší bylo čekat, než nás vyfotí, plavání už byla pohoda :)
Ahoj Michaelo, kdyby polovina toho co tady píšeš byla pravda, tak mě nemáš zablokovanou a náš vztah vypadá jinak. Určitě je to "krásný" příklad křesťanství! Vilma
OdpovědětVymazatZlato, ty do toho příběhu nepatříš, proto ho jen zpovzdálí čteš a nemístně komentuješ. A je pravda, že jsi byla nejsilnějším důvodem, proč jsem na čas přestala nejen psát, ale i chodit do církve. Takže abych zachovala myšlenku textu: Co horšího se mi může stát? Napíšeš další moralizující koment... a co? :) Šťastnou cestu. A spánembohem, Vilmo.
VymazatA dost? DOCELA SI TO ODPORUJE S TÍM A CO ? :-)
VymazatTento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat... objevily se mi tady tři komentáře v nějakým asi hodně východním jazyce, kterýmu jsem nerozuměla, proto jsem je smazala, tak jen na vysvětlenou, kdyby si to tady náhodou někdo četl... :)
OdpovědětVymazat