Autocenzurováno

To si tak jednou založíš blog, aby ses virtuálně vykecala jako tisíce dalších pisálků na netu. A najednou zjistíš, že tě čtou lidi. Že tě čtou lidi, který znáš dlouhý roky. I ty, který neznáš vůbec. Se kterýma se někdy seznámíš a je to fajn. A stejně fajn je, když potkáš někoho novýho v realitě. A když ten někdo začne taky číst to, co ty smolíš do toho kyberprostoru.

A pak se v tom najednou ztratíš. Dochází ti, že hranice už asi nejsou a že ten led je strašně tenkej. Dokud jsi psala o všem, co na tobě leželo jako deka a sahala do víceméně dávný minulosti plných bezpečných, i když sakra bolavých témat, bylo to v pohodě. Průser je, když začínáš tak trochu psát online, v tady a teď. V hlavě ti začne blikat autocenzor, kterej říká, že tohle bys, holka, přece neměla.

Že přece nemůžeš psát o tom, že je ti už zase na hovno a chceš umřít. Protože si to přečte matka a okamžitě začne šílet, co se jako děje. Že nemůžeš psát o ženský, která je tak strašně potrefená hledáním své vnitřní podstaty, že zapomíná normálně žít. Nemůžeš o tom napsat, protože tě tahle ezožena čte a ty nevíš, jak to má s nadsázkou, ani jestli to, co bys o ní chtěla napsat, nadsázka je. Asi není.

V hlavě ti dál běží, že možná píšeš moc světsky a drsně, protože tě stará panna z tvý křesťanský sekty neustále bombarduje moralizujícíma kecama. Že jsi jako málo věřící nebo co. Nebo jsi moc věřící, když do svých „čtenářů“ sypeš monotematický texty o hledání a nacházení Boha a jeho nekonečný lásce, která je tisíckrát lepší než noc s tím klukem, co se u Tebe onehdá probudil. A tohle taky psát nemůžeš, protože nevíš, jestli toho kluka náhodou někdo z tvých followerů nezná. Jasněže zná.

Čtou tě tví přátelé, platonická láska s modřemodrejma očima, nehorázně charizmatickej chlápek, od kterýho tě dělí dvě stě kiláků a dvacet let, lidi, co potkáváš v Kauflandu, novej chlap tvý mámy i spolužačka ze základky, co už má šestý dítě. A ty najednou nevíš, co s tím. Nechceš se obhajovat a nechceš zraňovat. Nechceš vytahovat na světlo příliš reálný stíny. A nechceš už být tak moc nahá. Cítíš, že je něco jinak. Že je potřeba zastavit se a nadechnout. Možná někde ubrat a někde přidat. A neztratit se v tom. A taky se z toho neposrat. Protože tě to pořád baví…