Indiánský léto

Milý příteli,

zdravím Tě v tomto magicky krásném bezčasí mého indiánského léta. Jsou to chvíle, kdy jsem sama v sobě víc než kdy jindy. Chvíle, který jsou nutný k tomu, abych se z výšky podívala a ze stejný výšky vykašlala na systém, kterej nás cpe do škatulek, pseudonařízení a polopravd. Rozhodla jsem se, že teď chvíli nebudu pracovat. Odchod z posledního zaměstnání jsem načasovala za pět minut dvanáct, těsně předtím, než bych se dočista ztratila v nesmyslných jednosměrkách.

Za ten rok, kdy jsem se věnovala víc bílým lidem s černou duší než sama sobě, jsem málem zapomněla, jaký to je, vnímat na kůži paprsky ranního slunce, chodit s vděčností po vřesovišti mezi stádem ovcí a cítit vůni borovic. Že vůbec není samozřejmost to, že můžu žít na tak nádherným místě, který je zároveň tak nespoutaný jako civilizovaný. Jako já sama. Že není samozřejmost dýchat čistej vzduch, chodit pro vodu do studánky a koupat se v řece. Že není samozřejmost mít svobodu ve víře, mluvit o Bohu a vnímat jej v každým stéblu trávy. Že taky není samozřejmost být svobodná žena. Třeba chodit v dlouhých šatech po kopcích, protože nemusím čekat na žádnou speciální „příležitost“. Že ta příležitost je každej den.

Zítřek nám nikdo neslíbil, příteli. A včerejšek nezměníme. Probrečela jsem desítky nocí, který mě vracely k tý holce z velkoměstských kaváren. Tuhle holku jsi poznal. Moc jsem se k ní chtěla vrátit, k její lehkomyslnosti, nezodpovědnosti a pomyslný svobodě, která mi teď víc než cokoli jinýho připomíná jeden útěk za druhým. A čím víc jsem chtěla utíkat, tím víc mě Kouzelnej dům držel. Chvílema jsem jej za to nenáviděla, měla jsem pocit, že se topím v medu. Vší tý sladkosti a lepkavý tíhy bylo najednou moc. Zastavilo mě až dno, od kterýho jsem se mohla odrazit, mohla jsem znovu chtít vnímat, cítit, děkovat a s pokorou přijímat každej další den v tomhle malým soukromým a přece tak otevřeným ráji, kterej voní chlebem a jeho barvy se staly barvami mojí duše.

Indiáni jsou prý lidé „in deus“. V Bohu. Indigenous. Ti spjatí s přírodou a krajinou, v který žijí. Snažím se o obojí. Ať už vařím pro deset lidí, chodím s vlčicí po kopcích nebo maluju obrazy. Je tady jeden pokoj, kterej na Tebe čeká. Je tak trochu zenovej a voní bylinkama. Třezalkou, řebříčkem a bezem. Z oken je krásnej výhled do údolí. Dá se z něj vylézt na střechu a pozorovat hvězdy. Připadat si strašně malinkej a přitom součástí všeho. In Deus.

S Láskou, M.