Proboha!

Nevím, kolik vět se mi v životě zarylo do paměti. Pár by se jich našlo. Třeba tyhle. „Ty máš teď nějak větší zadek.“ „Nezvládla bys vychovávat děti.“ „Já děti chci, ale ne s Tebou.“ Měla jsem je v hlavě celý roky. Když jsem ale před pár dny viděla tu dvanáctiletou holku, který září oči v očekávání odpovědí, spadla mi čelist. „Míšo, řekni nám něco o Bohu.“ Rozhlídla jsem se kolem sebe. Pár metrů ode mě stál asi nejhezčí katolickej farář na světě. Vedle něj týpek, co vypadá jak Ježíš. Kousek dál  pak člověk, kterej je pro mě ztělesněním křesťanský moudrosti. A spousta dalších lidí, kteří touhle cestou jdou celý roky. Tahle holka to ale chtěla slyšet ode mě. Bála jsem se, že když ji odmítnu, už se nikoho jinýho nezeptá.

Najednou sedím na chodníku. Ty holky jsou tam čtyři. Všechny stejně starý. Nevím, co jim mám říkat, ale někdo nahoře mi vybírá ty správný slova. A tak vyprávím ten příběh. O bulimii. O depresi. O tom, jak jsem už nechtěla žít. Jak jsem pořád něco hledala a jak moc jsem se při tom hledání ztrácela. O chlastu, závislostech, o láskách, který odešly, o horský dráze ztrát a nálezů. A pak střih. Mluvím o tom, jak je pro mě, bohémskou individualistku, najednou důležitý společenství lidí, kteří mají stejný hodnoty. Jak jsem přijala do srdce toho chlapa z kříže. Jak se každým dnem uzdravuju, i když je to pořád běh na dlouhou trať. Jak najednou cítím, že to má hlavu a patu. Nejen to, co říkám, ale hlavně to, co žiju.

Když mě cesta před třemi lety místo buddhistický Indie zavedla do křesťanskýho Santiaga, pobavilo mě to, ale mávla jsem rukou a hledala dál. V józe, meditacích, v objevování ženský síly. Na tý pouti jsem ale potkala jednu řádovou sestru. Američanku, holku v mým věku. Prý se modlila slovy: „Pane, ukaž mi, kde mám být“. Před očima se jí ukázala mapa a Santiago de Compostela. Ona pokrčila rameny, poslechla rozkaz, koupila letenky a v plný polní vyrazila na cestu. A já si v tomhle příběhu uvědomila, že jsem celý roky před rozhodnutím nechat se dvěma divnýma chlápkama ponořit do řeky, opakovala někam nahoru prosbu: „Bože, ukaž mi cestu a dej mi sílu po ní jít.“

Tenhle týden jsem se přestala schovávat. Zahodila jsem oduševnělou masku, která věří v „Něco“, sklopila hlavu a přesně věděla, kde na tý cestě stojím. Tam, kde můžu mluvit s mladýma lidma o Bohu. Tam, kde ten příběh, kterej bych v některých kapitolách nepřála ani hadovi, třeba někomu pomůže. Už jen tím, že si ho poslechne. Možná že je to poslední dílek ve skládačce, která najednou dává smysl. A možná ne. Možná to byl jen tenhle rozhovor na chodníku. Ten, kterej naplnil mý srdce vděčností, pokorou a respektem věcem, který nás tak dalece přesahují…

PS: Je jedno, jestli je to Malej princ, kterej chce namalovat beránka nebo tahle dvanáctiletá holka... Jsou věty, při kterých prostě sbalíš plnou polní a jdeš...