Je to dobrý

To se tak jednou vzbudíš a uvědomíš si, že je dům plnej „cizích“ lidí. Vedle Tebe leží kamarádčin pes a z druhý strany vrní kočka, kterou jsi před týdnem našla cestou z hospody, když tě doprovázel ten krásnej indián. V jednom pokoji spí kamarádi, kteří přijeli na otočku a zůstali tři dny. Ve druhým kluk, co tady skončil po neplánovaným večírku. S balíčkem tabáku vyjdeš ven a vidíš, že kromě vlčice jsou na dvoře i další dva psi od sousedů. Je to dobrý.

Po letech, kdy jsi lítala v šílený sinusoidě z extrému do extrému a egoisticky se vysmívala všem těm, kterým stačilo „být spokojený“, sklápíš uši. Už neříkáš, že cokoli, co není dokonalý, je pro tebe ztráta času. Novinářka, baristka, projektová manažerka, studentka literatury a všechny další osobnosti tvých minulých životů ztrácejí obrysy a barvu. Víš, že se nepotřebuješ bavit o baudelairovským rýmu ani aciditě kávy. A že se někdy nepotřebuješ bavit vůbec. A že je to tak dobrý.

Vždycky sis přála dům, kterej bude otevřenej těm, který máš ráda. Teď v tomhle kouzelným domě žiješ. Někdy si připadáš tak moc malá. Chce se ti brečet, když se vysype další spotřebič, kterýmu nerozumíš. Nevíš, jak posekat strunovkou těch šest šílených teras v jabloňovým sadu, ani jak konečně vyčistit bazén, ve kterým jste se naposledy koupali s tím, kterej už si žije jiný sny. Ale víš, že to zvládneš. 

Jdeš bosá přes dvůr, věšíš prádlo a kašleš na velkoměstský myšlenky na seberealizaci. Přestala jsi hledat svou vnitřní ženu a začala snídat chleba se sádlem. Borůvkový knedlíky tě pak hodí rovnou do sedmýho nebe. Nečekáš už na prince na bílým koni, co tě bude vytahovat ze žumpy tvých vlastních sraček. Ani na někoho, kdo bude pro tvůj současnej lifestyle tím nejvhodnějším doplňkem. Nečekáš na nikoho. Nechceš dát tuhle sílu, kterou jsi celý měsíce sbírala, prvnímu, kdo ti přeběhne přes cestu, jen proto, že se to tak dělá, abys nebyla sama. Chystáš snídani a litr kafe pro všechny, kteří za chvíli přijdou ke stolu. A je to sakra dobrý.