Bosou nohou žárem

Když jsem se poprvý zmínila o tom, že bych chtěla přejít oheň, bylo mi devatenáct. Bylo to období mý velký platonický lásky, která mi otevřela dveře k meditacím a věcem daleko za běžnou znojemskou kauflandovou realitou. „A jak bys to chtěla udělat, když si vůbec nevěříš?“ ptala se mě tehdy kamarádka. Evičko, jestli teď čteš tenhle text, budeš se smát jako já včera večer.

Někdy prostě cítíš, že musíš něco udělat. Skočit padákem, koupit si letenku, napsat dopis chlapovi, do kterýho jsi zamilovaná dva roky. Nebo přejít žhavý uhlí. Když je ta pravá chvíle, nepotřebuješ vůbec nic. Nemusíš odjíždět na kurz za tři litry, kde si dva dny ladíš čakry a dostáváš se do transu. Prostě si rozděláš oheň…

Od tý doby, co chodím bez bot, zkoumám svý hranice. A ačkoli nejsem žádnej fyzik, tušila jsem, že to s tím uhlím nebude zas tak žhavý a o žádnou změnu vědomí a cestu vyvolených tam nejde. Nedávno jsem četla zajímavej text od kluka, kterej popisuje právě přes laickou fyziku, jak tenhle kobereček z uhlí funguje i jaký jsou rizika. Třeba když jdeš moc pomalu, když šlápneš na rozpálenej hřebík, nebo když se ti kus uhlíku zasekne mezi prsty na nohou. To pak asi nejsou moc příjemný věci. Jinak by to prý měl přejít každej.

Natahala jsem si na terasu hromadu dřeva, zkontrolovala (ne)přítomnost hřebíků, nasekala třísky a rozdělala oheň. I když to nebylo v prvním plánu, to naladění přišlo tak nějak samovolně. Přinesla jsem si djembe a deník. Začala jsem bubnovat a zpívat, za což se omlouvám sousedům zleva. Soused zprava je naštěstí hluchej jak to poleno. Místo psaní jsem pak intuitivně vytrhala všechny strany z deníku a s myšlenkou, že minulost je prach, jednu po druhé spálila. Stejně tak, jako jsem to udělala před půl rokem, když jsem si tady po svým odžívala zimní slunovrat. Tenhle večírek byl tedy součástí mýho soukromýho týdenního festivalu na oslavu léta.

Když už dřevo začínalo pomalu finišovat a zároveň dokonalým načasováním padla tma, zavřela jsem vlčici do ohrady. Pejsky typu mexický naháč moc nemusím, tak jsem to nechtěla riskovat. Ještě chvíli jsem se s pokorou a respektem dívala do žhavíků, než jsem si z nich udělala asi dva metry dlouhou cestičku a rozbila je na co nejjemnější kousky, aby mě někde ještě nemohl překvapit plamen…

… Docela ráda bych teď napsala „a pak jsem to s klidem a rozhodností přešla“, úplně takhle to  ale nebylo. Chvíli jsem bojovala s hlavou. Když jsem se blížila k uhlíkům, poručila nohám, aby uhnuly. Když se to stalo potřetí, už jsem se musela smát. „Vypni se,“ přemlouvala jsem ji. A pak spadla ze zataženýho nebe první kapka. Věděla jsem, že musím jít, než začne pršet.

Bylo to zvláštní. Rozhodně to nepálilo. Mezitím začalo pršet čím dál víc a jestli se soused náhodou podíval přes zeď, viděl tu divnou holku, jak skáče po rozžhaveným uhlí. Myslím, že jako důstojnej indián jsem v tu chvíli zrovna nevypadala. Možná jako adept na kazajku. Aspoň něco by mi oblíkli. Šaty mi v tu chvíli přišly zbytečný. Za vydatné pomoci deště jsem bosýma nohama rozdupala poslední kousky ohořelýho dřeva. S úžasem, že to fakt fungovalo bez jediný spáleniny.  

PS: Teď sbírám prázdný lahve od piva a vína. Až zase budu mít neskutečnou potřebu cítit se živá, chci jít přes střepy…